ČT bez reklamy? Ano, ale jinak!

Podobný návrh není ani ve staré Evropě nijak výjimečný, ale ten náš je polovičatý a výrazně poškozuje rovnováhu na televizním trhu. ČT přijde přiblližně o miliardu korun ročně. Do roku 2008 se sice ztráta bude kompenzovat z navýšení poplatků, ale pak bude Česká televize stát před stejným problémem jako dneska a bude rukojmím poslanecké sněmovny. O nezávislé veřejnoprávní televizi či televizi veřejné služby nebudeme moci zase mluvit. Navíc hrozí nebezpečí, že Česká televize nebude mít opět prostředky na původní televizní tvorbu a nebude-li ji vysílat ČT, nebudou nuceny ji produkovat ani konkurenční komerční stanice.

Pro názornost se podívejme do sousedního Německa, kde zhruba před rokem s podobným nápadem přišel izraelsko-americký majitel stanic ProsiebenSat1 Haim Saban, jeden z největších hráčů na televizním trhu, který pledoval rovněž proto, aby veřejnoprávním německým stanicím byla odebrána reklama. Její objem činí zhruba 400 milionů eur, tedy přibližně jednu miliardu 200 milionů korun. Jenže, a v tom je ten rozdíl, současně navrhoval, že přibližně stejnou sumu by musely privátní televize odevzdávat do fondu, z kterého by se financovala televizní a filmová tvorba, aby nedošlo k jejímu omezení. V Německu, jakož i jinde, tento či jiný způsob podpory původní kvalitní tvorby i publicistiky byl předepsán privátním stanicím od samého počátku. Známý tvůrce Alexander Kluge v Německu dokonce vyjednal povinnost vysílání řady kvalitních programů jako např. pořadů Spiegel-TV i na privátních stanicích.

Rozdílnosti, které naši Českou televizi odlišují od klasické veřejnoprávní struktury, jež byla po válce zavedena postupně v celé Evropě podle vzoru BBC, je víc. Zůstaňme ale pro jednoduchost u německého modelu, který tam těsně po válce zaváděli právě angličtí okupační důstojníci. Poplatky se tam navyšují automaticky, když podle přesně nastavených pravidel se vstupy zdraží o jistý počet procentních bodů, aby ARD a ZDF nemohl Bundestag vydírat. Poslanci navýšení jen formálně schvalují a nikdo si nedovolí navýšení zpochybňovat. To je ale už spíš věcí politické kultury, než samotného zákona.

Členové rady pro jednotllivé stanice se Bundestagem rovněž schvalují jen formálně. Ze zákona vyplývá, které relevantní organizace do ní vysílají své zástupce. Kromě politických stran, které tam jsou vždy v menšině, jde hlavně o církve, univerzity, nadace a občanská sdružení. Všechny tyto organizace tam ale delegují pouze mediální odborníky, často univerzitní profesory. Pokud je nemají ve vlastních řadách, najímají si je. Zásadně tedy nejde o zastoupení posluchačů, ale vysoce kompetentních odborníků. Rady se scházejí většinou dvakrát do roka a jejich povinností je sledovat, jak veřejnoprávní televize či rozhlasy naplňují zákon, do jaké míry poskytují veřejnou službu. Nemohou zasahovat do programů, neřeší žádné programové stížnosti, ani nemohou odvolávat ředitele. To může jedině soud, pokud ředitel porušil zákon. Rada se proto nemůže stát nástrojem žádné lobby, ani nemůže odvolat málo poslušného ředitele. Pro přesnost se vraťme ještě do Německa: Dnes se už o návrhu pana Sabana na odejmutí reklamy stanicím ARD a ZDF nediskutuje. Vedou se naopak jednání o tom, že by Axel Springer Verlag od něj koupil televize zpět a byly by v německých rukách.