Collina je lump? A což někteří Češi?

11. prosinec 2000

Zákeřná rána pod pás. Tak vyznívaly v těchto dnech české nářky spojené s jedním činem italského rozhodčího Colliny. Ten si dovolil zapískat těsně před koncem utkání na mistrovství Evropy penaltu proti českému týmu. A protože ji Nizozemci proměnili, zvítězili a zkomplikovali tím cestu České republiky do další části turnaje.

Porazil nás Collina. Znělo jednoznačně z tábora českých fotbalistů a na stejnou notu byla naladěna převážná část veřejnosti. Co na tom, že si dovolil pouze respektovat jasná pravidla hry.

Přímo před jeho očima se totiž odvíjela scéna z instruktážního filmu o faulu způsobeném taháním za dres. A protože se tak stalo v pokutovém území, řeč fotbalových zákonů je neúprosná - pokutový kop.

Před koncem zápasu se to nepíská. Tím spíš, že podobné zákroky jsou na hřišti často k vidění a rozhodčí je přehlížejí. Zní tradiční česká obhajoba. Vlastně nemůže být ani jiná. Pravidla jsou tu přece od toho, aby se porušovala.

Kdo je důsledně dodržuje je blb a ten, kdo jejich striktní uplatňování vymáhá a trestá, je grázl.

Když to platí v běžném životě, proč by tomu mělo být jinak ve sportu?

Vždyť poctivost se nevyplácí a každodenní zkušenost nám dává za pravdu. Může si se zhrzenými fotbalisty notovat většina obyvatel české kotliny. Pro argumenty nemusí chodit daleko.

Vždyť například Václav Klaus se nechal slyšet, že není nic špatného na faulech a různých podvodech při zápase, když je rozhodčí nevidí. No tak.

Zkrátka účel světí prostředky. Není důležité, jakým způsobem se dojde k úspěchu, ale hlavně, že se dosáhne.

Přesně v těchto intencích probíhala masivní privatizace.

Podle tohoto pohledu na svět pak například funguje financování politických stran.

Stejně se chovají politici, které většinou ani nenapadne, aby opustili svoji funkci v momentu, kdy jsou důvodně podezřelí ze spáchání nějaké nekalosti.

V podobném duchu se nese i heslo "podnikatelů", že splácet dluhy může pouze hlupák.

V civilizovaném světě platí čestné slovo a podání ruky víc než dokonale sepsaná smlouva. Naopak v domácích poměrech se často sebelepší dokument mění v bezcenný cár papíru.

Zkrátka příkladů o tom, že smysl pro fair play a poctivost nepatří k běžným atributům našeho života, by se našlo dost.

Takže ani sport, natož fotbal, nemůže být výjimkou. Stačí připomenout spornou branku vstřelenou v úvodu evropské kvalifikace Faerským ostrovům.

Naivní seveřané si mysleli, že jim český protivník vrátí zakopnutý míč kvůli ošetření jejich spoluhráče. Místo toho směřoval na nohu českého útočníka a zaskočení Faeřané inkasovali jediný gól utkání.

Ještě dlouho po zápase nechápavě kroutili hlavou a na českou adresu vykřikovali fair play.

Dvě jasná slova, která se zatím nestala běžnou součástí našeho života. Stejně jako vlastnost hledat nejdříve chyby u sebe.

Takže za problémy nemůžeme nikdy my občané, ale pouze ti nahoře. Česká republika není schopna plnit požadavky Evropské unie ne kvůli tomu, že na nich špatně pracuje, ale proto, že si Brusel vymýšlí samé nesmysly a zbytečně nám komplikuje život.

Je tedy celkem přirozené, že Česká republika prohrála na evropském šampionátu s Nizozemskem kvůli rozhodčímu Collinovi.

A ne kvůli tomu, že nebyla schopna proměnit jedinou šanci a že první půli darovala svým ustrašeným výkonem nijak zázračně hrajícím Nizozemcům. To nic, jako obvykle za to může rozhodčí, to už je taková česká národní tradice.

Zkrátka myšlení českého národního týmu nemůže být výrazně jiné než uvažování běžné české populace. Tím spíš, že v čele Českomoravského fotbalového svazu i nadále stojí člověk, který je vyšetřován policií kvůli podezření ze spáchání stamilionových podvodů. Na evropském šampionátu přitom vystupuje jako vedoucí české výpravy! To je teprve fair play!

Ale co - Collina je přece grázl a kdo tvrdí něco jiného je protičesky zaměřený lump!

autor: Petr Hartman
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.