Co nabízí Německo a Francie

Nezaměstnanost klesá a spotřebitelé jsou po delší době ochotni více utrácet. To vše dohromady vytváří směs, která politikům dovoluje pokusit o věci, na něž by za jiných okolností neměli kuráž.

Odvaha je jedna věc, ale jinou věcí je, k čemu a jak ji využít. Tady vstupuje do hry osobnost spolkové kancléřky Angely Merkelové, která v letošním roce vidí pro sebe a svou vládu příležitost lapit dvě mouchy najednou: Jednak předvést Německo jako zemi schopnou vytrhnout Evropskou unii z paralýzy vyvolané odmítnutím návrhu evropské ústavní smlouvy ve dvou zakládajících integračních zemích, jednak prostřednictvím úspěchů v zahraniční politice vylepšit kredit vlády u vlastních občanů.

Mít kuráž prosadit ambiciózní plán je dobrá věc. Německo ale není v Evropě samo a jakékoli množství jeho dobré vůle nestačí, pokud se k činu nerozhoupá například Francie, kterou právě v době německého evropského předsednictví čekají prezidentské a parlamentní volby. A každá předvolební kampaň vytváří skořápku uzavírající příslušnou zemi do sebe, samozřejmě s výjimkou dob válek a velkých mezinárodních krizí nebo časů, kdy populisté si vyvoláváním obrazu nepřítele pořizují smeták na nahánění voličských hlasů.

Německá kancléřka už možná zjistila, že její francouzská potíž nevězí jen ve volební konstelaci. Sousedovi na východ od Rýna se již nějaký čas hospodářsky nedaří a tamějším politikům občanstvo přestává důvěřovat, protože po desetiletí vídává stále stejné tváře a protože nemá dojem, že by někdo přinášel nápravu. Jen málokdo ve Francii má chuť konstatovat, že ti, kdo třebas jen špitli cosi o zatuhlosti a nákladnosti pracovního trhu, si dávají po nevrlých reakcích raději pozor na pusu. Proto jsou stesky nad francouzskými politiky trochu farizejské. Jejich voliči nad nimi sice naříkají, zároveň však netouží, aby jim někdo nalil čistého vína. Který z politiků se odváží před volbami vykládat věci, které voliče tahají za uši, když tuší, že se v jejich duších sváří dobré úmysly se zlou vůlí?

Tak což kdyby si Francie vzala z Německa příklad, když už tyto dvě země v poválečném období dokázaly mnohokrát, jak jejich společná vůle pohnula celou přinejmenším západní Evropou? Tato logika je svůdná, ale zavádějící. Hlavní řekněme trik francouzsko-německých úspěchů spočíval nejen v tom, že se naučili spolupracovat "dědiční nepřátelé", ale že politické způsoby, organizace hospodářství a společenské zvyky vůbec byly a dodnes jsou rozdílné a přesto se obě země dokázaly dohodnout. Proto kompromisy, které společně připravily, byly často přijatelné pro další partnery. Koneckonců podobně důkladně a trpělivě se po léta utvářela spolupráce v rámci Beneluxu, která se dnes vnějším pozorovatelům jeví jako samozřejmost.

Kdyby byly úmysly obou hlavních favoritů francouzských prezidentských voleb předvídatelné a srozumitelné, mohla by kancléřka Angela Merkelová a spolu s ní její vyjednavači nachystat předpoklady pro úspěšný závěr německého unijního předsednictví. Jenže z výše zmíněných důvodů jsou madame Royalová a monsieur Sarkozy ve vyjadřování na téma Evropské unie nanejvýš obezřetní, aby zbytečně neoslabili své vyhlídky na vítězství.

Náhoda přeje připraveným, takže důkladná a systematická spolková diplomacie by mohla propočítat všechny možné varianty. Tady ale vstupuje do evropské hry další důležitý faktor, ten britský, protože ve Spojeném království se na letošek chystá střídání stráží. Premiér Tony Blair slíbil, že svému sousedovi z Downing Street, ministrovi financí Gordonovi Brownovi, už konečně vyklidí místo.

I kdyby nakrásně Angela Merkelová našla společnou řeč s nástupcem Jacquese Chiraka v Elysejském paláci, tak v Evropské unii rozšířené o více než deset zemí zbudou důležité země, které buď nevědí, jak se k dalším reformám unie postavit, anebo jsou jasně proti. Německé sebevědomí opřené o rýsující se domácí konjunkturu bude ještě podrobeno důkladné zkoušce.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .