Co by měl umožnit nový školský zákon

Rámcové vzdělávací programy, které zavádí nový zákon, by totiž měly přispět k proměně našich škol, o níž se už dlouho mluví, která ale ve skutečnosti neprobíhá. Encyklopedický způsob výuky by měl být nahrazen takovým přístupem, který bude rozvíjet dovednosti žáků a jejich schopnost samostatného myšlení. Je jasné, že proti dnešním osnovám je to rámec podstatně volnější a už se také z mnoha škol začínají ozývat hlasy, že učitelé nevědí, jak s ním naložit. Je to dost smutná vizitka pro naše školy.

Hned po listopadu 1989 přece dostaly mnohem větší volnost, jak s osnovami zacházet, protože bylo jasné, že socialistická jednotná škola je brzdou jakéhokoli tvůrčího přístupu učitelů a pochopitelně i žáků. Tenkrát se učitelé radovali z nabyté svobody, tak proč je tomu dnes jinak? Ta otázka musí napadnout každého, kdo slyší kantory, jak si na uvolnění pravidel stěžují.

V průběhu 90. let také vzniklo několik alternativních vzdělávacích programů, k nimž se školy mohly přihlásit. Kromě upravených osnov jednotné školy, které nesou název Základní škola, tak existuje například Obecná škola Petra Piťhy či program Národní škola. V rámci experimentu bylo možné uskutečňovat program waldorfských nebo daltonských škol a také bylo možné věnovat se projektovému vyučování. Neprobíhalo to sice bez potíží, ale bylo by pokrytecké tvrdit, že tu až dosud fungovaly jen jedny osnovy, jak se to někdy objevuje v médiích.

Zdá se ovšem, že se u nás přihodilo něco neblahého. Signalizovaly to už zprávy České školní inspekce z posledních let, které ukazují, že většina škol stále používá program Základní škola. A dokonce i tam, kde se už začalo učit podle jiných programů, se k tomuto nejtradičnějšímu zase vracejí. To ale také znamená, že se školy znovu začaly přiklánět k encyklopedickému pojetí a frontálnímu způsobu výuky, o němž Ministerstvo školství v té samé době tvrdilo, že by měl být na ústupu. Byla k tomu dokonce vytvořena státní koncepce ve vzdělání, takzvaná Bílá kniha, která právě tyto změny předpokládá.

Vývoj byl ale opačný a příčin je hned několik. Ta hlavní určitě spočívala v postoji Ministerstva školství, které po celá léta nehnulo prstem pro pedagogy, kteří se snažili výuku změnit. Ačkoli jeho představitelé vždycky tvrdili, že inovativní přístupy podporují, učitelé, kteří se o ně pokoušeli, by mohli vyprávět dlouhé litanie, s jakými problémy se setkávali. Není ani divu, že se k nim další kolegové raději nepřidávali, protože pracovat za stejné peníze mnohem usilovněji se jim nechtělo. Konec konců pokračovat tak, jak je člověk zvyklý, je vždycky pohodlnější.

Vliv mělo i zažité pojetí, které akcentuje znalosti a kázeň a jež na vlastní kůži poznala většina dnešních rodičů. Jinak si tedy školu ani představit neumějí a proto se mnohdy proti změnám bouří. Mají strach, že děti zvlčí a dost se nenaučí. Dalším prvkem, který působí setrvačně, je zavedený způsob přijímacích zkoušek na střední a vysoké školy. Ty jsou často zaměřeny právě na encyklopedické vědomosti a učitelé pak mají dojem, že kvůli tomu nemohou měnit přístup k žákům. Zdá se tedy, že jde o celé klubko těžko rozuzlitelných problémů, nad nimiž nelze než si povzdechnout. Přesto existuje určitý počet škol, kde dávají dětem i učitelům možnost aktivnímu přístupu.

Už dnes propojují látku podle logických souvislostí a neučí encyklopedicky uspořádané a jakoby spolu nesouvisející předměty. Základní problém je ale v neujasněném postoji státu. V tomto případě Ministerstva školství. I přes změnnou rétoriku, přestože existují nové koncepce vzdělávání, včetně snahy o zavedení zmíněných rámcových programů, ministerstvo ve skutečnosti inovativní pedagogy nepodporuje. Nezavedlo takový způsob odměňování, který by nové přístupy oceňoval, ani noví ředitelé nejsou vybíráni podle tohoto kritéria.

A velmi nedostatečně dosud podporovalo vzdělávací aktivity, které by vedly k proměně postojů u učitelů a ředitelů. Bez této proměny se totiž reforma ve školství uskutečnit nedá. Ministerstvo se ale vydalo opačným směrem. Na začátku roku zrušilo pedagogická centra, která zprostředkovávala inovativní kurzy pro pedagogy a zatím není jasné, kdo bude školení učitelů dál zajišťovat. Proto by si dnes ministryně školství Petra Buzková a pochopitelně ani její předchůdci neměli stěžovat, že učitelé neumí využít větší díl svobody, který se ministerstvo rozhodlo jim ukrojit. Sklízí jen to, co sami zaseli.