Co je to veřejná služba v kultuře?

Jejich odpověď byla celkem spontánní a zněla, že samozřejmě ano. Připomněl jsem jim, že na každý to tak samozřejmě vnímá a citoval známý výrok předního českého politika počátku devadesátých let, že totiž když se maluje, tak se knihovna stěhuje na balkon. Opáčili, že za téměř dvacet let od změny režimu by už mohlo být vymalováno.

Inu, zdá se, že není. Na jedné straně petici "Za Prahu kulturní" podepsalo přes dvacet tisíc občanů, na straně druhé se ve sdělovacích prostředcích objevily názory, že financování kultury by se nemělo považovat za něco automatického a samozřejmého. Mne při té příležitosti zaujal výrok ředitele jednoho z pražských divadel, že ovšem jeho divadlo grantový příspěvek dostat musí, protože koná veřejnou službu - a ta, jak známo, má nárok na prostředky z veřejných zdrojů.

Minulý měsíc se v Českém Krumlově konala konference o současném postavení médií v naší republice a tam se pojem "veřejná služba" skloňoval ve všech pádech. Vtip je v tom, že každý věděl, co to veřejná služba je, ale nikdo to neuměl přesně definovat. Diskutující (včetně mne) se odvolávali na zákony o České televizi a Českém rozhlase, ale zároveň jedním dechem tvrdili, že jeho znění je už dnes překonáno, nedokonalé a povrchní, takže by se s tím mělo něco dělat.

Pokud se shodneme na tom, že veřejná služba je taková služba, jež je pro občany nezbytně nutná a proto ji stát poskytuje a tím pádem i hradí z veřejných prostředků, tedy jejich daní, pak by opravdu stálo za to zamyslet se nad tím, co si vlastně pod tímto pojmem představujeme. V médiích například objektivní a nezkreslené informace. Ale o čem vlastně ? O počasí ? O dopravní situaci ? O tom, co důležitého se stalo ve světě či u nás doma ? Kdo rozhodne, co je pro jednoho důležité a pro druhého nikoli ? Mají média, poskytující veřejnou službu také vzdělávat ? Vychovávat ? Nebo i bavit ?

Mohli bychom jít ještě dál. Co je veřejná (a tedy bezplatná) služba ve zdravotnictví? Lékařské úkony, nezbytně nutné k zachování života a zdraví ? Kde je hranice standardní a nadstandardní péče ? Jak je tomu ve školství ? Který typ vzdělání má být bezplatný a který už za úplatu ? Co doprava ? A tak dále, a tak dál...

Ale vraťme se k divadelníkům. Obávám se, že i tady našim protestujícím nedošel jeden základní předpoklad : totiž pravidlo o tom, že rozhoduje ten, kdo platí. To je stejné dnes jako zítra nebo před sto lety, v rodině jako v obci, potažmo státu. Chci-li si koupit knížku, obraz, jit do divadla nebo na koncert, potom na to musím mít - nebo mne někdo pozve a zaplatí to za mne. Chci-li mít v obci divadlo, kino, galerii - ale také školu, zdravotní středisko či nádraží, musím na to mít prostředky. Neplatí pouhé konstatování, že zdroje jsou.

Vtip je v tom, že zřizovat školu ukládá obci zákon. Zřizovat divadlo nebo filharmonii až na výjimky zákon neukládá. Proto také v některých obcích divadla jsou - a v jiných nejsou. Proto také v médiích stát zákonem zřizuje Český rozhlas a Českou televizi, zatímco počet komerčních médií dosud regulovalo pouze množství dostupných technických prostředků a v digitální éře i tato regulace postupně zmizí a budeme mít tolik soukromých rádií, kolik se jich na trhu uživí. Občané v obci si sami, respektive prostřednictvím svých demokraticky zvolených zástupců rozhodnou, jestli chtějí z obecních prostředků raději opravit chodníky, vybavit svým dětem lépe školu - a nebo postavit zimní stadion či koupaliště.

Podobně kultura. Stát asi moc dobře ví, proč financuje Národní divadlo, Národní galerii, Národní muzeum, Českou filharmonii a další národní kulturní instituce. Byl jsem v Pardubicích ředitelem Východočeského divadla, ale také zastupitelem a radním, takže znám situaci z obou stran mince. Vím, jak pečlivě a podrobně musí město zkoumat, zda a kolik prostředků dá divadlu, filharmonii a kolik uvolní na další kulturní aktivity svých občanů a pro své občany. Na jaké další veřejně prospěšné akce se nedostane, když se bude opravovat plavecký bazén, rekonstruovat zimní stadion či budova základní školy, která už díky svému stáří prostě nevyhovuje.

Má-li obec jenom jedno divadlo, řeší pravidelně jedinou hamletovskou otázku : být či nebýt, respektive mít či nemít. Je-li těch divadel více (a že je pražská divadelní síť předimenzovaná, o tom snad nepochybuje nikdo), řeší otázku jinou : jaká je vlastně ta veřejná služba, kterou nám divadla plní ? Co si u nich za městské peníze objednáme a objednáváme ? Chtějí to naši občané a návštěvníci hlavního města Prahy ? Budeme se dívat pouze na obecný vkus a nebo chceme divadlo, které bude nejen bavit, ale i "vychovávat", či řečeno se Shakespearem "nastavovat době zrcadlo"?

Pražští zastupitelé proto stojí před otázkou : jakou kulturu chceme v Praze mít, kolik na ni máme, a kolik na ni dáme ... Tu otázku za ně nikdo nezodpoví. Pan radní Richter, pro některé ztělesnění kulturního barbarství a veškerého zla tržní ekonomiky, jenom jako první kousl do kyselého jablka. Nekamenujme ho za to.

Zdroje sice jsou, ale nejsou neomezené. A zastupitelská demokracie je něco, čeho bychom si měli vážit a ne zpochybňovat bez důkladné analýzy, v čem je vlastně podstata problému.

Autor je publicista, bývalý poslanec ČSSD a nyní pracovník státní správy na ministerstvu kultury České republiky

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .