Co je nejdůležitější pro Gordona Browna

Ten se asi jen tak nezbaví adjektiva hyperaktivní kvůli neustále vyvíjené všemožné činnosti, včetně ostentativně provozovaného joggingu. Stačí ale blíže sledovat výkon současného britského premiéra, aby bylo zřejmé, že co do pracovitosti za Nicolasem Sarkozym nezaostává. Tolik nejrůznějších oznámení a iniciativ se dá vysvětlit opravdu jen oficiálně šířenou zvěstí, že předseda vlády Jejího Veličenstva začíná svůj pracovní den krátce po páté ráno. Proč mají tak naspěch pánové Brown a Sarkozy? Protože je spojuje jeden podobný, možná dokonce zcela identický zájem odlišit se od svých předchůdců. Jak Tony Blair, tak Jacques Chirac končili své úřadování velice neoblíbeni u veřejnosti a jak Gordon Brown, tak Nicolas Sarkozy potřebují ve voličích vzbudit dojem, že s nimi přichází změna oproti dosavadní politice, přestože oba trávili předešlá léta ve vysokých vládních funkcích. Nová gesta mají dát zapomenout na starou odpovědnost.

Jeden rozdíl se ale nedá přehlédnout. Nicolas Sarkozy přišel do Elysejského paláce po vyhraných prezidentských volbách, které následně stvrdil i ziskem většiny v Národním shromáždění. Gordon Brown to má ve srovnání s ním nepoměrně těžší. Vystřídal Tonyho Blaira v premiérském úřadě uprostřed volebního období, proto až do dne, kdy voliči svými hlasy rozhodnou o jeho politické budoucnosti, bude chtít jistě dělat politiku v souladu se svými zásadami, ale zároveň s ohledem na svůj nejdůležitější životní úkol: vyhrát příští volby, jejichž datum může sám stanovit, a dokázat, že z jeho premiérství nezbude jen obsah závorky před návratem konzervativců k moci. Splnit tento úkol nebude ani snadné, ale zároveň ani nemožné. Proti Brownovi mluví odhad na základě čisté pravděpodobnosti, protože čtvrté volební vítězství labouristů v řadě by bylo historickým úspěchem. Přesto ho nelze vyloučit, protože konkurenční torryové pod vedením Davida Camerona působí sice lépe než za předešlých šéfů konzervativní opozice, ale stále ještě není dost lidí, kteří by si ochotně vsadili na jejich výhru.

Ohledy na volební kalkulace nutí Gordona Browna ne snad kličkovat, ale rozhodně pečlivě vážit nejen slova. Jestliže například jeho předchůdce Tony Blair dával při svých schůzkách s americkým prezidentem i prostřednictvím oblečení najevo uvolněný a tedy implicitně veskrze přátelský styl, dnešní britský premiér se sice povozil v oblíbeném Bushově golfovém vozítku, ale na veřejnosti se během své první premiérské návštěvy Spojených států ukázal pouze v obleku a kravatě a zcela se vyhnul používání familiérně působících oslovení křestním jménem.

Odstup samozřejmě ještě nemusí znamenat změnu kursu. Pokud by se George W. Bush rozhodl v měsících, které mu zbývají do konce druhého prezidentského mandátu například použít vůči Íránu sílu, Gordon Brown se do podobné konfrontace určitě nepohrne už jen proto, že dobře ví, že pád popularity jeho předchůdce je přímo spojen s britskou účastí na americkém tažení proti Saddámovi Husajnovi. Tato obezřetnost ovšem neznamená, že by nástupce Tonyho Blaira nehodlal dostát závazkům vůči nejdůležitějšímu spojenci, Spojeným státům třeba jednostranným stažením britských jednotek z Iráku. Gordon Brown rozehrává obtížnou partii. Musí se odlišit od svého předchůdce, přestože mnohé jeho názory, i když ne metody sdílí. Musí volit své kroky tak, aby neohrozil své vyhlídky na příští volební úspěch. Z průzkumů veřejného mínění, přestože vykazují pro něj osobně dobré skóre, vyplývá nepříjemný vzkaz: i když vůdce konzervativní opozice nemá v příštích volbách výhru jistou, dnešní šéf labouristů může snadno prohrát, anebo získat většinu tak těsnou, že by ho ochromovala. Gordon Brown musí být opatrný a přitom umět riskovat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .