Co chtějí ženy

Zatím oba dva lákavé nabídce odolávají a srdnatě bojují proti sobě s použitím dovedných podpásovek. Vědí totiž, že Fidelovy rady nepatří k nejlepším doporučením v očích americké veřejnosti.

Jsou ovšem i jiná doporučení, jímž nelze nedopřát sluchu, neboť vychází ze zkušeností všech volebních kampaní. K těm patří třeba důraz na veřejná prohlášení, postoje a postupy zaměřené na získání hlasů amerických žen. Čím více se bude blížit termín voleb, tím častěji budeme slýchávat o roli žen v kampani. Zejména to platí pro demokratické voličstvo, v němž ženy tradičně mají vysoce nadpoloviční podíl. Proto Hillary Clintonová již nyní zaměstnává na plný úvazek šest expertů a hlavně expertek na ženskou otázku, Barak Obama zřídil ve svém štábu zvláštní dámský politický výbor a Bill Richardson nedávno oznámil jásajícím davům svých stoupenců, že "ženy jsou lepšími pracovníky než muži," což u těch, kteří jeho stoupenci nejsou, vyvolalo jízlivou poznámku: "Ta co tu děláš ty, Bille?" Demokraté zoufale potřebují ženské hlasy, aby vyvážili tradiční převahu republikánů mezi mužskými voliči a daří se jim to, i když stále méně. Al Gore obdržel 54% mezi voličkami, zatímco John Kerry dosáhl již jen na 51%, což mu stačilo tak akorát na senátorský mandát. Proto každý demokratický kandidát má po boku výraznou ženskou postavu - až na Hillary Clintonovou, která sama takovou postavou je. Obamovi pomáhá černošská moderátorka Oprah Winfrey. Při Johnu Edwardsovi stojí jeho manželka Elizabeth, jejíž statečný boj s rakovinou vrhá pozitivní světlo také na něho. Republikánští kandidáti zatím neudělali mnoho, aby tento trend neutralizovali a přitom, jak tvrdí spisovatelka Kimberley Strassel, americké ženy čekají na modernější pojetí "ženské otázky" než to, které jim nabízí demokraté. Podle jejího názoru demokratické recepty jsou sto let za opicemi a obráží padesát let starou realitu z dob diskotékové subkultury, kdy Hillary Clintonová brala politický rozum. Newyorkská senátorka má vlastní webovou stránku, kde prezentuje sebe jako šampiónku v boji o ženská práva. Tak zní také název stránky.

Z obsahu však vyčteme staré litanie o rovných platech a rovných pracovních příležitostech, o mateřské dovolené pro muže a právu žen na volbu, zda potratit či donosit. Průzkumy ukazují, že se senátorka Clintonová těší největší podpoře mezi ženami jejího věku nebo staršími. Jistojistě společenská diskuze o potratech nebo o porušování zrovnoprávňujících zákonů se dotýká také mladších žen, ale pro 60 a více procent žen staré postoje z dob tzv. kulturní války dnes už nejsou nejvyšší prioritou, většina z nich touží po dítěti, ale zároveň po kariéře. Jejich starosti se značně přiblížily ke starostem jejich mužských partnerů: jsou to válka v Iráku, zdravotní zabezpečení, ekonomika. Právě v těchto feministkami přehlížených oblastech vidí republikáni svou příležitost. Zatímco Hillary Clintonová naříká nad nerovností v platech, její republikánští protivníci poukazují na to, že tato nerovnost není dána zlovůlí jejich zaměstnavatelů v kalhotách, ale dopadem progresivního zdanění. Většina vdaných žen je totiž při společném zdanění manželů vedena jako druhý zdroj příjmů. Jejich příjem se tudíž sčítá s příjmem jejich manželů a rodina se dostává do vyšší daňové třídy. A tak se stává, že ve výsledku vdaná žena zaměstnaná, dejme tomu, jako sekretářka uvidí na své výplatní pásce menší obnos než její svobodná kolegyňka.

To je absolutně nejběžnější nerovnost v platech, o které tak rádi mluví demokraté, když stejným dechem propagují ještě vyšší odstupňování daní, tolik postihující vdané zaměstnané ženy. Proto republikáni ve svých polemikách tvrdí, že zapálení Hillary Clintonové pro vyšší platy a zároveň pro vyšší zdanění ve skutečnosti nutí ženy raději zůstávat doma u plotny než vydělávat na stát.

Na seznamu typických feministických požadavků není ani další problém, který ve skutečnosti trápí ženy: potíže s dolaďováním pracovní doby a rodinného života. V Americe totiž platí zákon z roku 1938 o rovných pracovních podmínkách, podle něhož zaměstnanci obou pohlaví dostávají placené přesčasy, pokud pracují víc než 40 hodin týdně. Na první pohled vrchol rovnoprávnosti, leč ve skutečnosti postup, který vůbec nepřihlíží k poněkud odlišným potřebám žen. Některá z nich do může mít placené přesčasy ráda, avšak všechny průzkumy ukazují, že drtivá většina, a to přes 80% žen, by měla raději flexibilní pracovní dobu a náhradní volno místo finanční odměny, která stejně padne na daně. Většina by preferovala odpracovat třeba 45 hodin během prvních čtyř dnů v týdnu, v pátek mít brzo padla a strávit prodloužený víkend s rodinou. Jakékoli snahy o změnu přežitého zákona však naráží na odpor demokratů v Kongresu, neboť si to nepřeje vedení odborových centrál. Odborářští bosové hájí zákon o pevné pracovní době zuby nehty, neboť jim dává možnost handlovat se zaměstnavateli jménem svých členů při vyjednávání jakýchkoli změn jdoucích nad zákon.

Ženy nejsou jednolitým voličským blokem se stejnými nerozdílnými zájmy. Obě dvě soupeřící strany nicméně uznávají, že může hodně získat ten, kdo lépe osloví reálné starosti tohoto segmentu obyvatelstva. Zatímco Demokratická strana stále používá rétoriku z dob sufražetek, která se hemží "ženskými právy", spisovatelka Kimberly Strasselová radí republikánským kandidátům obohatit svůj slovník o pojmy "ženská volba," "příležitost" a "vlastnictví". Za rok poznáme, kdo z nich u amerických žen více uspěl.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .