Co chceme po nové vládě: odpovědnost a kvalitu

Vytvořením vládní koalice o 118 poslancích se skutečně něco výrazného mění a poměry se posunou ještě víc, pokud pravice obhájí svou většinu v Senátu.

Není jenom úplně jasné, kam se poměry posunuly. Rozdíl proti minulým dobám je v tom, že vláda může své plány prosazovat ve sněmovně, kterou plně kontroluje. V letech 1996 až 2002 jsme měli menšinovou vládu a ani v dalších osmi letech nevznikla ve sněmovně efektivní většina. Ohrožovalo to životnost premiérů, ze kterých přežil celé volební období jediný Miloš Zeman díky smlouvě s lídrem opozice Václavem Klausem. Tentokrát má Petr Nečas dobrou šanci zmíněný husarský kousek zopakovat a to ještě bez neprůhledných kompromisů s opozicí.

Vládnutí v menšině či s mizivou většinou s sebou neslo značné nebezpečí korupce, protože svůj hlas mohl za dobrou cenu prodat každý jednotlivý poslanec. V posledním volebním období se bez nákupu hlasů nedala vláda ani postavit. Tento nešvar očividně přechází o živnou půdu. Menšinový kabinet ale měl některé výhody, v první řadě neměli ministři prakticky žádnou odpovědnost. Pokud se o něco pokoušeli, tak se po případném neúspěchu mohli v klidu vymluvit, že proti většině ve sněmovně nic nezmohou. Mohli kreslit vzdušné zámky a pak krčit rameny, že nic nerealizovali, protože zkrátka vládne špatné politické počasí. Šlo to i bez práce.

Pokud tedy chtěl nějaký premiér něco uskutečnit, musel mobilizovat své přívržence za použití ideologických frází. Politická debata se tak změnila na boj ideologií, při kterém z hlediska běžného provozu státu bylo vlastně jedno, jak dopadne.

Hlavní změna nových poměrů tedy může být v tom, že si politici uvědomí svou tentokrát nezpochybnitelnou odpovědnost a že by už se neměli skrývat za ideologii. Z praktických důvodů dnes není potřeba.

Není pochyb, že premiér Petr Nečas o své odpovědnosti dobře ví. Svůj kabinet také nazval „vládou rozpočtové odpovědnosti“. Pokud nezvládne deficit veřejných financí, nebude se mít na co vymlouvat. To je jasné. S opuštěním ideologií to ale tak snadné nebude. V minulých letech se neustále připravovaly reformy, které se pak v novinových titulcích hodnotily jako revoluce, například v nemocenské, bodovém systému, poplatcích a podobně. Kdyby tušili Lenin s Trockým, jak snadné je provést revoluci třeba v poplatcích, asi by se nenamáhali s útokem na Zimní palác a pětiletou občanskou válkou.

Také nová koaliční smlouva slibuje reformy, konkrétně v penzích, zdravotnictví a také v pracovním právu. Prezident Václav Klaus při jmenování vlády dokonce zdůraznil, že nadcházející úkoly jsou tak obtížné, že by si ministři ani neměli brát dovolenou.

Nějaké revoluční nadšení by si však měli ministři pořádně rozmyslet. Heslo „dvakrát měř a jednou řež“ by si měli vzít za vládní motto, i když se tím nikdo nemobilizuje. Mobilizovat ovšem už není potřeba.

Přijít s rychlou reformou, která vychází z chybných předpokladů, se může stát fatálním problémem pro příslušeného ministra, vládu i celou Českou republiku. Také špatná rozhodnutí budou mít větší dosah než opatrné našlapování menšinových vlád.

Například autoři penzijní reformy se mohou spolehnout, že budou tvrdě kritizování, pokud předem neprozkoumají všechny reformní možnosti a pustí se do privatizace, kterou doporučují soukromé penzijní fondy. Zdravotníci by se měli vyvarovat unáhlených výstřelů, jakým je například slib, že se bude platit zhruba 400 levnějších léků, které přestane lidem hradit pojišťovna. Vzhledem k silné lásce médií k různým seznamům se dá předpokládat, že případný výčet nehrazených léků bude odpovědné ministry strašit ve snech podobně, jako Julínka strašily poplatky.

Když má vláda 118 hlasů, tak může dvakrát měřit a připravit reformu, která snese veškerou kritiku. Veřejnost a především akademici zase budou mít čas reformní návrhy důkladně prozkoumat a najít všechna slabá místa. Nakonec by se ani nemuselo říkat reforma. Za posledních čtrnáct let jich bylo dost.

Pokud by se politici i veřejnost včetně médií chovaly naznačeným způsobem, znamenalo by to jediné. Končí čtrnáctiletý blázinec, při kterém převládaly hádky o to, kdo je nejvíc liberální, kdo sociálně citlivý a kdo chce vrátit poměry před listopad. Česká politika se vrací k normálu, který vlastně nikdy nezažila.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.