Co čeká Slovensko v Bezpečnostní radě OSN

Není pochyb, že vláda a zejména angažovaný ministr zahraničí Eduard Kukan mohou tento fakt prodávat jako jeden z největších úspěchů slovenské diplomacie v krátkých dějinách státní samostatnosti. Tím spíš, že věhlas Československa, jinak také spoluzakladatele Organizace spojených národů, z nepoměrně větší části zdědila západní část bývalé federace. A že Slovensko si tu a tam ještě někdo plete se Slovinskem nebo dokonce s některými balkánskými nebo postsovětskými zeměmi.

Z tohoto pohledu to úspěch opravdu je. Bezpochyby se na tom podepsal zmíněný ministr zahraničí Kukan, který byl od jara 1999 do léta 2001 zvláštním vyslancem generálního tajemníka OSN pro Balkán. Jím vedená diplomacie se teď bude v klubu pěti světových velmocí a deseti přechodných zástupců různých částí světa podílet na rozhodování o nejdůležitějších záležitostech zeměkoule. Je to jediný orgán, oprávněný přijímat právně závazná pravidla pro všechny členy OSN a schvalovat použití síly na mezistátní úrovni. Je to také možnost vyjadřovat se ke globálním otázkám způsobem, který přesahuje rámec nezávazných řečiček. Nebo alespoň ho může přesahovat, což závisí na někdy proměnlivé úrovni autority OSN ve světě, ale to už by byla jiná písnička.

Každopádně se Bratislava ujímá nové role s nemalými ambicemi. Její zástupce bude řídit výbor pro otázky nešíření zbraní hromadného ničení, tedy agendu nejvyšší důležitosti. Ambicí Eduarda Kukana je také zaměřit se na budoucí statut Kosova, na problematiku rozděleného Kypru, na problémy východní Evropy a na blízkovýchodní mírový proces. V kosovském případě může Kukan posloužit vlastními zkušenostmi z působení ve funkci zvláštního vyslance. V otázkách Kypru se na autoritě země podepsalo dlouhodobé a dobře hodnocené působení slovenských jednotek na rozděleném ostrově. Pokud jde o východní Evropu, pomečiarovské Slovensko má zvláštní cit jak pro sousední Ukrajinu, nacházející se ve složitém přechodném období, tak pro Bělorusko, zatím ovládané autoritářským prezidentem Lukašenkem.

Téměř by to stačilo na velkou gratulaci. Protože ale v životě nic není jenom černé nebo bílé, i na zmíněné výzvy, stojící před slovenskou diplomacií, se lze podívat z jiného úhlu.

Bratislava vstupuje do Bezpečnostní rady OSN ve složitém volebním roce. Tři čtvrtě roku před nimi ještě není možné dost dobře předjímat jejich výsledky. Dost ale na tom, že z nich mohou vzejít velice různé kombinace, zahrnující třeba politické síly, které se neteší v demokratickém světě příliš dobré pověsti, nebo od kterých bychom možná neměli očekávat dost citu a odpovědnosti pro mezinárodní záležitosti. Z celosvětového hlediska to samozřejmě není nijak zoufalá hrozba uvážíme-li, že do Komise OSN pro lidská práva čas od času vesele vysílají své zástupce tyrani a masoví vrazi, protože na jejich zemi v rámci dané regionální skupiny po nějaké době tak nějak přišla řada. Což naznačuje limity, kterými je OSN jako rovnoprávný spolek téměř všech zemí světa nezřídka svázána. A že Slovensko je pak logickou součástí určitého systému, v němž patří mezi klíčové hráče Čína jako stálý člen Bezpečnostní rady. A tak se stalo, že Bratislava se sice chce v OSN podílet na vzniku Rady pro lidská práva, ale právě před měsícem hostila čínského premiéra a přijímala jeho blahopřání. I když nutno podotknout, že alespoň podle veřejných vystoupení a prohlášení se Mikuláš Dzurinda čínskému partnerovi zdaleka nepodbízel tak, jako jejich pražský kolega Paroubek.

Vstup Slovenska do klubu mocných je tedy nepochybně úspěchem. Je to ale také úspěch limitovaný poměry v OSN. A proto místo jásotu lze předběžně jen připomenout ono divadelní rčení: není malých rolí. Jsou jen velcí nebo malí herci. A jakým hercem na světové politické scéně je Slovensko, uvidíme až v průběhu následujících dvou let.