Členství jako členství

20. leden 2003

V našich médiích už jsme zaslechli, že různá kompromitující fakta, která některým prezidentským kandidátům ztížila nebo dokonce znemožnila nástup do první volby, byla vypuštěna záměrně a účelově. Kromě několika dávno zapomenutých a nedůležitých automobilových nehod to bylo samozřejmě poukazování na členství v někdejší Komunistické straně Československa.

O účelovosti šíření takových informací svědčí nejen to, že bývají přesně načasovány k určité události,v tomto případě k prezidentské volbě, ale také to, že kompromitace stejného gardu se nepoužije proti tomu, jemuž se nemíní ublížit, ale naopak pomoci. Zatímco se tedy znovu a znovu probíraly různé aspekty komunistické minulosti Petra Pitharta a Jaroslava Bureše, o členství Miloše Zemana se mlčí téměř zarputile.

Vím, že je kvalitativní rozdíl mezi vstupem do strany Dubčekovy, což je Zemanův případ, nebo Novotného, což je případ Pithartův, nebo konečně do strany Husákovy, což je pro změnu případ Burešův. Také je rozdíl mezi tím, když Bureš se ve straně zabydloval jakoby na věčné časy a nebýt listopadu 1989, byl by v ní patrně dosud, zatímco Zeman se choval tak, že ho v začátcích normalizace vyloučili. Určitě nejčestněji v tom však vychází Petr Pithart, který musel sebrat hodně lidské odvahy a také rozhodnosti, která se mu stále upírá a ze strany provokativně sám vystoupil u vědomí všech existenčních následků.

Jakkoliv tedy ve způsobu ukončení členství v KSČ byly u prezidentských kandidátů jisté rozdíly, začátky toho členství se zase tak nápadně neliší. Ke komunistům prostě slušní lidé vstupovat neměli a dokonce i na jaře 1968 mohl Miloš Zeman vědět, že jinak sympatičtí lidé, jako byl Alexandr Dubček nebo František Krígl, jistému Přemyslu Janýrovi zarputile zamítali všechny pokusy, směřují k obnově České sociální demokracie, kterou dvacet let před tím Dubčekovi i Kríglovi komunisté pohltili a zničili.

Zeman se však postavil na stranu Dubčeka a Krígla a nikoliv po bok Přemysla Janýra. Takže ani u Zemana nebyl vstup do KSČ žádná sláva. Bylo mu však nějakých pětadvacet let, tak kdopak by mu to vyčítal. Jenže Pithart byl při svém vstupu ještě mladší a přestože odešel sám, má tento svůj hřích stále na talíři. Připustíme-li, že kompromitování určitých politiků a mlčení o stejných hříších u jiných má sloužit určitému politickému účelu, pak se nám náhle vyjeví až příliš nápadná podobnost s jinými případy. Začalo to už kdysi dávno Kojzarovými články ?Kdo je Václav Havel?. Ale jako vejce vejci se pak tomu podobal i pamflet Olovo.

Musíme mít přitom na paměti, že takovéto kampaně neobsahují vždy samé lži, naopak některé věci tam bývají i pravdivé. Ovšem asi tak, jako bývalo pravdivé někdejší Rudé právo. Nepravda totiž vznikala z toho, že v charakteristice napadené osobnosti se zamlčelo cokoliv pozitivního a k tomu navíc, to si stále opakujme, nerozlučně s tím se zachovávalo hluboké mlčení o kompromitujících skutečnostech u těch, jimž mělo být pomoženo.

Tato pomoc vznikala právě v kontrastu k černě namalovanému nepříteli. Je to metoda stará snad jako lidstvo samo, ale stále neuvěřitelně účinná a působivá. Jeden můj velmi blízký kolega, o němž prostě neberu na vědomí, že byl kdysi v šedesátých letech v KSČ, sám od sebe mě před pár dny s velkou zlobou v hlase přesvědčoval o naprosté Burešově zrůdnosti, když se svou partajní minulostí v osmdesátých letech si mohl troufnout kandidovat na prezidenta.

Podivil jsem se tedy trochu, proč to vůbec nepřekáželo tomu, aby se dotyčný stal ministrem spravedlnosti, jako před časem nevadilo, když ministrem vnitra byl Václav Grulich, který strávil v KSČ léta mnohem delší a krutější, někdy od roku 1954 až do normalizace v roce 1970. Dostalo se mi odpovědi, že prezident je něco jiného než ministr a navíc teprve po jednadvacátém srpnu prý byl vstup do KSČ tím pravým hříchem. Jako by teprve tím dnem začal u nás komunismus. Ale kdyby aspoň tato teorie byla bývala po roce 1989 důsledně uplatněna v obsazování důležitých míst ve státní správě doma i v zahraničí.

Jenže tam byla otevřena cesta komunistům všeho druhu, kromě těch neprolustrovatelných a naopak těm, kteří proti komunistům už v padesátých letech už něco dělali, ať doma nebo v emigraci, zůstala tato místa uzavřená. Nic tedy nebrání Miloši Zemanovi, aby v pátek šťastně a vesele kandidoval na prezidenta, vždyť i on několikaletou průpravu u komunistů absolvoval. A jeho pozdější hříchy? O těch jeho nohsledové samozřejmě také mlčí, protože na nich už s ním sami spolupracovali.

autor: Jiří Ješ
Spustit audio