Církev a sexuální skandály

Bylo to právě Rakousko, kde se v polovině 90. let utrhla lavina poprvé. Provalení dávných případů sexuálního zneužívání seminaristů tehdy stálo křeslo mnoho církevních představitelů, včetně vídeňského kardinála Groera. Znechucení Rakušanů, stále se ve své většině hlásících ke katolické církvi, vyústilo v masovou podpisovou akci, požadující mimo jiné zrušení povinného kněžského celibátu a vstřícnější postoj církve k otázce sexuality. Věřící za podpory nemalého počtu kněží i některých biskupů založili hnutí My jsme církev, které brzy našlo ohlas v sousedním Německu i v dalších zemích. Vatikán ovšem požadavky nespokojenců smetl ze stolu a po určitou dobu se zdálo, že se vše vrací do starých kolejí. Pak ale vypukly stejné skandály ve Spojených státech, Holandsku, Itáli, Irsku a Německu. Papež se omlouvá, biskupové zřizují ombudsmany a horké linky, média s gustem odhalují další oběti i pachatele. Nikdo se neodváží odhadnout, kdy a kde se tato lavina zastaví.

Není pravděpodobné, že by mezi duchovními a mnichy přibývalo sexuálních deviantů. To jen ona necudná a často pohoršující svoboda, ve které nyní žijeme, ukázala svou pozitivní tvář. Díky ní víme o věcech, které dříve zůstávaly za oponou mlčení. Není nic nového na tom, že výlučně mužské nebo ženské prostředí uzavřené okolnímu světu přitahuje ty, kteří si se svou sexuální úchylkou nevědí rady. Jen se o tom dozvídáme v plné síle, tak jako třeba o domácím násilí nebo sexuálním obtěžování.
Série případů nejtěžšího myslitelného selhání, jakého se může duchovní dopustit, samozřejmě církvi v očích veřejnosti škodí. Navíc ještě víc srazí už tak malý zájem mladých mužů o kněžské povolání. Pozitivní dopady této otevřenosti však mohou mít – a zdá se, že skutečně mají - pro církev očišťující účinek. Omluva papeže i mnoha biskupů všem obětem zneužívání způsobila, že se tito lidé nebojí o svých traumatech promluvit. Nehrozí jim, že by je církevní představitelé i ostatní lidé kolem označili za lháře, jak by to bylo ještě před pár desetiletími pravděpodobné. Úlevu zjevně pociťují i pachatelé, přestože své delikty spáchali už hodně dávno. Například opat benediktinského kláštera v Salzburgu Bruno Becker se veřejně doznal, že před 40 lety zneužil nezletilého chlapce. Tak dlouho nosil svou vinu v sobě.

Ve všech náboženstvích najdeme komunity lidí, kteří se rozhodli pro život v celibátu a ve větší či menší odloučenosti od světa. Naprostá většina z nich žádnou sexuální úchylkou netrpí a pokud ano, dokáže ji praktikovanými duchovní technikami zvládnout. Předem rozpoznat ty, kteří mohou v budoucnu selhat, je prakticky nemožné. V případě seminaristů by to znamenalo podrobovat každého ponižujícímu vyšetřování jako potenciálního sexuálního devianta. Proto není divu, že v debatě o příčinách nynějších skandálů zesiluje volání po zrušení povinného celibátu kněží. Poznání přišlo po mnoha staletích – ale právě v takových intervalech padají v církvi přelomová rozhodnutí.