Čím byla Československá lidová armáda? Příběhy těch, kdo museli přetrpět povinnou vojenskou službu v ČSSR
Především v souvislosti s minulostí nově zvoleného prezidenta Petra Pavla se v posledních měsících v Čechách otevřelo téma Československé lidové armády (ČSLA). K čemu sloužila? Jaké v ní panovaly poměry? Jaké bylo její místo v komunistickém systému?
V archivu Paměť národa jsou stovky výpovědí, které se k ČSLA vztahují – do nových Příběhů jsme vybrali vzpomínky na povinnou základní vojenskou službu v období tzv. normalizace, tedy v 70. a 80. letech minulého století. V pořadu uslyšíte například novináře Jaroslava Spurného, spisovatele Jaroslava Formánka, básníka Petra Hrušku, správce hospicu Zdeňka Jiráska nebo filosofa Václava Němce.
Vojsko pro stranu, ne pro vlast
Nejpozději v únoru 1948 přestala být československá armáda apolitickou organizací, určenou k obraně státu. Nejdřív z ní komunisté odstranili západní válečné veterány a pak i všechny ostatní nekomunistické důstojníky, odhodlané hájit vlast nebo demokratické ideje, a nikoli Stalina.
Primárním cílem KSČ bylo získat absolutní kontrolu nad ozbrojenými složkami, které pak podřídila (tak jako všechno podstatné v zemi) zájmům Moskvy.
Nástup na vojnu proto brzy přestal být věcí cti a vlastenectví (změnila se v trochu lepší kriminál, s čímž souznělo i zřízení Pomocných technických praporů, fakticky trestních pracovních jednotek).
Armáda byla postupně de facto obrácena proti zájmům obyvatelstva a tento vývoj vyvrcholil okupací v srpnu 1968: do Československa vtrhla „spřátelená vojska“ členských států Varšavské smlouvy (tedy především Rusové), ale o tom, že by československá lidová armáda zemi před okupanty bránila, se vůbec nedalo uvažovat – těžko hledat tristnější obraz přepadené země.
Československo pak více než 20 let okupovaly sovětské jednotky. V ČSLA proběhly nové rozsáhlé čistky a pod vedením komunistických kolaborantů působila jako „položka“ v protizápadních plánech.
Historik Prokop Tomek to v jednom ze svých textů shrnul: „Hlavním smyslem československé armády se už na počátku 60. let stala příprava na účast v mohutné válečné operaci na západní hranici Československa. Ve scénáři se takřka nic neměnilo: „západní“ vojska se měla pokusit o agresi, ale „východní“ by zadržela jejich nápor, zahájila protiútok a zahnala „západní“ do nitra jejich území.
V rámci Varšavské smlouvy měla Československá lidová armáda vytvořit vlastní prvosledový československý front. Podle plánu z roku 1964 měl československý front, složený ze 14 divizí, posílených jednou rychle přepravenou divizí sovětskou, operovat na ose Varšava-Berlín-Paříž.
Operační plán počítal s ofenzivou armád Varšavské smlouvy a následným postupem přes území Spolkové republiky Německo a Francie za použití jaderných zbraní. Po roce 1970 zůstaly základní kontury plánu zachovány, ale byly do něj převzaty divize Střední skupiny sovětských vojsk v Československu.
Součinnost armád, schopnost přesunů a politickou jednotu vojsk Varšavské smlouvy ověřovala velká spojenecká cvičení, řada z nich se uskutečňovala i na území Československa. Výše popsaná příprava na válku, plánovanou od Baltu po Balkán, sloužila jedině sovětským zájmům, obraně a rozšiřování sovětského totalitního impéria – a kdyby k ní náhodou došlo, měla by pro ČSSR nejhorší myslitelné důsledky.“
Čištění záchodu kartáčkem na zuby
V armádě musel v ČSSR za tzv. normalizace sloužit každý dospělý muž: vysokoškolák rok, ostatní dva roky. Podle názvu byla armáda „lidová“: to v praxi znamenalo, že jí žádný muž z lidu neunikl, s výjimkou šťastlivců, jimž se podařilo získat tzv. modrou knížku – potvrzení o zdravotní nezpůsobilosti. Kvůli modré knížce nebo alespoň odkladu podnikali mladíci všemožné kroky, předstírali duševní i jiné choroby, páchali fingované sebevraždy.
Běžný odvedenec dostal za pár měsíců povolávací rozkaz a nastoupil do kasáren kdesi daleko od domova, ze svého původního prostředí měl být zcela vytržen. Nejdřív ho čekal tzv. přijímač a úvodní výcvik, který popsal například Milan Ciler: „v přijímači jsme jako naprogramovaní idioti devět až deset hodin denně pochodovali po asfaltovém, od letního slunce rozpáleném buzeráku (cvičiště a shromaždiště, tzv. buzer-plac – pozn. aut.) v upjatých uniformách s nablýskanými samopaly, abychom uspokojili koktavého nadporučíka Kubelku.“
První půlrok až rok provázela „mazácká“ šikana: starší vojáci trýznili nováčky („bažanty“), což se tehdy považovalo za normální a důstojnický sbor se tím nezabýval. Šikana jistě nebyla všude stejná, ale mnozí pamětníci popisují její otřesnou podobu – například Zdeněk Jirásek, který sloužil v Chebu, vzpomíná, jak „mazáci“ budili „bažanty“ pozdě v noci, nutili je vytírat chodby, čistit záchody a dlaždice ve sprchách kartáčkem na zuby, bili je a okrádali.
K „mazácké“ šikaně se přidávala důstojnická šikana, často politická: kdo se projevoval vzdorně nebo politicky nepřijatelně a měl smůlu na hloupého nebo snaživého důstojníka, byl různými způsoby trestán, někdy i náročnými výslechy a vězením.
Pokusy o sebevraždu i dokonané sebevraždy
Básník Petr Hruška narukoval na vojnu jako absolvent vysoké školy ve druhé polovině 80. let:
„V mém životě to byl nezapomenutelný rok... Byl jsem vystaven tomu, co na vojně tehdy obecně platilo, za co se vojáci z povolání nestyděli a říkali nám to explicitně: voják musí trpět. Dostali jsme s bratrem povolávací rozkaz do Chebu, kde jsme prodělali základní kurz, a pak do Karlových Varů, kde jsme sloužili jako motostřelci… Poměry na vojně mi skutečně vyrazily dech, a to jsem si nedělal předem žádné iluze: ten obludný cynismus vojáků z povolání, příznačná šikana a buzerace, kterou trpěli a které přihlíželi, kterou svým způsobem podporovali, to bylo monstrózní. Za tu službu jsem zažil několik pokusů o sebevraždu a zažil jsem i sebevraždu dokonanou, kdy se voják zastřelil na stráži, protože nebyl schopen míru potupy a ponížení dál zvládat.“
Na vojáka, který se po několika týdnech služby v ČSLA zastřelil, vzpomíná v Příbězích i Zdeněk Jirásek.
Přísahám věrnost pracujícímu lidu a KSČ
Lze namítnout, že služba v armádě, ať už povinná, nebo dobrovolná, byla ve všech státech těžká, že k šikaně docházelo a dochází v každém vojsku, že důstojníci na vojáky vždycky řvou a vždycky je ponižují, protože voják má poslouchat a vykonávat rozkazy. Rozdíl byl v tom, že v ČSSR člověk neměl možnost obrany (v zemi neexistoval nezávislý tisk ani nezávislá justice), navíc se všechno odehrávalo pod politickým dozorem a v prostředí permanentního politického otravování.
Když „bažant“ přežil několikaměsíční tzv. přijímač, skládal vojenskou přísahu, která začínala slovy: „Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa.“ Pokud voják v demokratické zemi chápal pobyt v armádě jako nepříjemnou, ale nutnou službu vlasti, v ČSLA tomu tak nemohlo být ani náhodou. Podle přísahy měl totiž hájit nikoli vlast, nýbrž „socialistický řád… po boku Sovětské armády“.
Filosof Václav Němec musel na vojnu v roce 1988 a vzpomínal: „V armádě jsem opravdu zažil, co představuje komunistický režim ve své brutální podobě, kterou dokázal mít ještě koncem 80. let. I když venku už to bylo volnější a začaly být možné věci, které dřív možné nebyly, v armádě setrvačnost toho režimu a jeho brutality pořád trvala. První, na co mi po příjezdu padl zrak, byla nástěnka, kde jako výstraha visely rozsudky nad lidmi, kteří byli v přijímači před námi. Se zájmem jsem se samozřejmě začetl do rozsudku, který se týkal toho, že někdo poslouchal rádio Svobodná Evropa nebo propagoval skupinu ‚PLASTIC POPLE‘ – to tam stálo, protože správný název Plastiků ty gumy neuměly napsat. Ještě v roce 1988 tedy stačilo, že člověk pouštěl zakázanou muziku nebo poslouchal zakázaný rozhlasový vysílač – a mohl dostat prokurátora.“
Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
