Chytrost skrytá v genech?

Tolik citát z článku jednoho velmi zasloužilého vědce, který vyšel 19. října v britském deníku The Independent.

Tím zasloužilým vědcem je nositel Nobelovy ceny a spoluobjevitel struktury DNA James Watson. Reagoval tak na bouři, která se zvedla po článku publikovaném pět dní předtím v Sunday Times. V něm poměrně jednoznačně vyjádřil své přesvědčení, že Afričané jsou méně inteligentní než my (rozuměj Američané a Evropané).

V reakci na Watsonův urážlivý výrok z mnoha stran zaznělo, že starý pán je úplně mimo, protože neexistují žádné důkazy dědičnosti inteligence a tvrdit opak je nebezpečné popírání rovnosti mezi lidmi.

V tomto ohledu je však třeba dát Watsonovi za pravdu. Přát si, aby mezi lidmi neexistovaly rozdíly v genech podmiňujících inteligenci, samo o sobě nestačí k tomu, aby takové rozdíly skutečně neexistovaly. Přání otcem myšlenky - to je princip, který ve vědě jaksi nefunguje.

Věda shromáždila dostatek informací vyvracejících jak představy o nulové genetické podmíněnosti inteligence, tak Watsonovy úvahy o bystrých běloších a omezených Afričanech.

Nechme nyní stranou problematickou definici lidských ras. Podívejme se pouze na dvě nedávné zprávy z vědeckého tisku, které bezprostředně souvisejí s inteligencí.

Tisíce genů

V prvním prosincovém čísle časopisu New Scientist vyšel článek, který podrobně rozebíral výsledky studie publikované v časopise Genes, Brain and Behaviour. Jejím autorem je Robert Plomin, Američan působící v londýnském Psychiatrickém ústavu. Plomin se svými spolupracovníky identifikoval šest genů majících vliv na inteligenci. Zjistil, že i ten nejvýznamnější z nich vysvětluje pouhá 4 promile rozdílů mezi lidmi. Všech šest genů dohromady ovlivňuje inteligenci přibližně z jednoho procenta.

Plominova genetická studie byla tak rozsáhlá, že objev nějakých dalších, důležitějších genů není příliš pravděpodobný. Jinými slovy - existují přesvědčivé důkazy o vlivu genů na inteligenci, ale vliv žádného z nich není zásadní.

Psycholog Gary Marcus z Newyorské univerzity v New Scientist vysvětlil, že inteligence pochopitelně závisí na způsobu, jakým je sestaven mozek. Na uspořádání mozku se přitom podílí nejméně polovina našich genů. Takže řádově tisíce genů mají nějaký vliv na inteligenci.

Odborníci dnes soudí, že inteligence je podmíněna geny zhruba z poloviny. Za zbytek odpovídají další faktory - například podmínky prenatálního vývoje, výživa v dětství nebo výchova. Jsme jistě schopni zkoumat vliv jednotlivých genů na utváření lidského těla a chování. Ale popsat na genetické úrovni inteligenci jako celek ani zdaleka nedokážeme.

Konkrétní příklad jednoho z "genů inteligence" přinesl v pátek časopis Science. Němečtí neurovědci publikovali studii ukazující, že různé formy jistého genu mají vliv na naši schopnost učit se z vlastních chyb. A to s inteligencí bezpochyby souvisí. Jediné písmenko genetické abecedy rozhoduje o tom, jak bude vypadat bílkovina, sloužící na povrchu nervových buněk jako dopaminový receptor. Tvar této bílkoviny stojí na počátku kaskády buněčných dějů, jejichž pozorovatelným důsledkem je různá schopnost poučit se z chyb.

Ale tato schopnost je jistě zároveň ovlivněna řadou dalších genů - a sama o sobě inteligenci netvoří, je jen jednou z jejích součástí.

Zkrátka - lidé se mezi sebou nepochybně liší v míře inteligence. Částečně, ale nikoli výhradně je to dáno rozdíly v genech.

Umíme poznat a možná i jakž takž exaktně změřit, že např. Franta je chytřejší než Tonda. Ale poměřovat tímto způsobem mezi sebou průměrného Afričana s průměrným Evropanem je pošetilé. Za barvu kůže, očí nebo vlasů zodpovídá jeden nebo několik málo genů. Ale inteligence, ovlivňovaná tisícovkami genů, se do škatulek typu černá a bílá vměstnat nedá. Dodejme, že naštěstí. Jakkoli to zní nevědecky.