Chudinky školy

Údaje se týkají srovnání českého školství se zeměmi Evropské unie a OECD. Co asi se dozvídáme?

Je to jednoduché: kolem nás zuří naprostá katastrofa. V 90% různých srovnávacích školských žebříčků figuruje Česká republika - pozor, přijde "novinka"! - na posledních třech místech, spolu se Slovenskem a s Mexikem.

Z údajů vyplývá, že ve srovnání s rokem 1995 například výdaje na jednoho vysokoškoláka v ČR poklesly o 32%, zatímco ve všech vyspělých zemích rostly, v Irsku nebo Turecku dokonce o 50 a více procent!

Dále: Česká republika přelévá do školství nějaká 4% HDP, zatímco na straně druhé, Estonsko nebo USA dvakrát tolik.

Dobrý průměr v Evropské unii se pohybuje kolem 6%, což je stále o celou třetinu více než v Česku a je nutné připomenout, že tyto výdaje jdou na školství v okolních zemích již desítky let. Aby nebylo všechno špatně - Česká republika je na tom dobře například v počtu středoškoláků, kterých má nejvíce ze sledovaných zemí - 88%.

Jenže hned na následujícím stupni je to zlé, vysokoškoláků máme nejméně, nějakých 12%, a to ještě vysokoškolská studia nedokončí zhruba 4O% přijatých studentů.

Co se týče výdajů na vzdělání - na jednoho žáka připadne v Česku 2449 dolarů, zhruba 66 tisíc korun, srovnatelné je to s výdaji na vzdělání v Polsku či na Slovensku. Výdaje na jednoho žáka ve Spojených státech, v Norsku či v Rakousku jsou třikrát vyšší.

Bude jistě zajímavé si poslechnout, dojde-li někdy k tomu, co na to řekne ministryně školství Petra Buzková, neboť tyto nově zveřejněné údaje vypovídají o tom, že vlády minulých let nejspíš nemyslely vážně ujišťování veřejnosti o prioritě, zvané školství, vážně.

Pravda, ministryně Buzková to standardně nevidí tak zle, když na podobná zjištění odpovídá v tom smyslu, že ministerstvo se snaží dávat do školství každý rok více peněz, a že finanční poměry není možné řešit skokově. Jenže, její odpověď nějak nekoresponduje se zprávou OECD, podle které, jak již řečeno, výdaje podstatně klesají.

A jak všechno na tomhle našem světě se vším nějak souvisí, nezbývá než se ptát, nejspíš asi příslušných odborníků na vývoj dětí a jejich výchovu: Jakým asi způsobem se podceňování společenské důležitosti výchovy a vzdělávání může odrazit třeba v té, v posledních dnech hodně diskutované, zločinnosti mládeže a stále klesající věkové hranice pachatelů i násilných trestných činů? Nevím jak dlouho se bude politickým představitelům dařit v podstatě klamat veřejnost tím, že jakoby posílají do oblasti školství a vzdělávání více peněz, když dennodenní zkušenost vypovídá o tom, že stav škol, pomůcek, vybavení učeben, pomůcek pro vyučovaní, atd. se setrvale zhoršuje.

Nevím, jestli je dobré a účelné rozpoutávat diskusi o snížení věkové hranice trestní zodpovědnosti, aniž by se rozpoutala souběžná diskuse o tom, proč čeští učitelé, hlavně na základním stupni tráví s žáky nejméně času (až o třetinu méně) ve srovnání s vyspělými zeměmi, a navíc - podstatné procento z nich ani nemá příslušnou aprobaci. Je pak na místě se něčemu divit?

Možná jenom tomu, co asi v myslích politiků znamená slovo "priorita"? Ono bude mít přinejmenším dvojí váhu. Jednu ve volebních programech partají či v programovém prohlášení vlády, a jinou v běžném životě. Chudinky školy - a děti i mladí lidé v nich.