Chudinky děti

Ministr spravedlnosti Pavel Němec hodlá přednést návrh zákona, snižujícího obě tyto hranice, do dvou měsíců. Politici jsou rozpolceni, objevují se návrhy na snížení jedné z těch hranic, a nikoli té druhé. Objevují se návrhy na případné snížení hranice trestní zodpovědnosti na ještě méně než čtrnáct let s tím, že tak to mají zavedeno i ve vyspělých demokraciích. Chudinky děti.

Říkám to vážně, i když je i jasné, že po republice běhá pěkná řádka usmrkaných a nezletilých grázlů, kteří by zasloužili řádné potrestání.

Na druhou stranu - nedávné dětské zločiny, podle mého, vypovídají hodně především o tom, že naše společnost, naše "rodiny", naše "školy", zkrátka my všichni nejsme schopni dát dětem takové základní lidské vybavení, které by je do páchání Zla odrazovalo.

Podle odborníků na dětství, jestli to tak smím nazvat, patří Česká republika k zemím s největším počtem výchovných ústavů, ale také k zemím s největším počtem týraných a utýraných dětí. Násilí na dětech je cosi, co se často táhne generacemi - jinými slovy: rodiče, které jsou schopny týrat (a utýrat) potomka, byli nezřídka v dětství oběťmi domácího násilí, a tak dále. až po praprapředky.

Dítě, které se nemá kam podívat, aby našlo nějaké kladné vzory, kladné příklady, asi jen tak z luftu nepochytí, co jsou to základní lidské normy, základní hranice.

Léta bolševismu v téhle zemi navíc provedla dokonalé oddělení pojmů a jejich významů, obsah slov je leckomu naprosto neznámý, v lepším případě hodně zkomolený.

Dám k dobru příhodu: hovořil jsem ondy s chlapcem, tak asi sedmnáctiletým. Hrozně miloval svou dívku. Úplně o ní básnil, v mezích jeho představivosti. Napadlo mě, poťouchle samozřejmě, jeho Lásku podrobit mefistofelské zkoušce. Rádoby drsňáky jsem se ho optal, zda by byl schopen tu dívku, třeba pro peníze (hahaha) zabít. A co jsem se nedozvěděl? Že jasně! To už mi úsměv zamrzl. A za kolik, otázal jsem se už skoro v bezvědomí. Sto litrů by to vyřídilo.

Mně také. Ta jeho odpověď. Asi je zbytečné odpovídávat, že to byl synek¨, dalo by se říct, z věru dobré rodiny. Kdyby se chtěl v budoucnosti stát prezidentem republiky, nebylo by na jeho přání formálně nic divného, do rodinné anamnézy by se to hodilo.

Chci tím říct, že formální snížení hranice trestní zodpovědnosti jistě může pomoci vyrobit nějaké příznivější statistiky páchání trestné činnosti. Jenomže to vůbec nezaručuje mít dobře vychované budoucí generace. Jenže na to asi nemáme ani čas, ani chuť, natož odvahu.

Znamenalo by to více náklonnosti, empatie, zájmu, lásky a všech těchto pomalu zapomínaných nejen rodičovských vlastností a schopností. Bylo by s tím více práce ve školách, kde děti tráví podstatnou část svých živůtků.

A byl by s tím daleko větší kus společenské práce, i té zákonodárné. A nemám na mysli zvyšování represe či snižování hranice trestní zodpovědnosti, ale naopak zákony, které by umožňovaly dětem dostat se v případě nouze do jiných výchovných kruhů, než těch státních ústavních.

A ještě něco na závěr: Jsem přesvědčen, že poslední, kdo by měl přicházet s nějakými převratnými návrhy na změny zákonů, týkajících se dětí, jsou politici.

Ti by měli začít cosi navrhovat až poté, co tu problematiku pečlivě připraví a dostatečně odborně prodiskutují příslušní odborníci. Politici jsou (možná) odborníky na politiku, ne na výchovu dětí.