Chorvatský prezident zrušil návštěvu Srbska kvůli četnikům

Tento srbský voják se po útoku nacistického Německa na Jugoslávii v roce 1941 rozhodl zorganizovat promonarchistické partizánské hnutí odporu. Na počátku boje tak skutečně vystupoval jako vůdce nekomunistického odboje v Srbsku. Mihailovič vlastní jednotky nazýval Jugoslávským vojskem ve vlasti.

Jenže slavnosti u vesnice Ravna gora se tentokrát účastnili i zástupci bělehradské vlády, což chorvatského prezidenta Mesiče pobouřilo natolik, že zrušil plánovanou návštěvu Srbska. "Po nedělním četnickém shromáždění na Ravné goře, které aktivně podporovala i srbská vláda si nemyslím, že v dohledné době budou existovat podmínky mé návštěvy v Bělehradě," prohlásil chorvatský prezident Stipe Mesič.

Proč je shromáždění Mihailovičových stoupenců pro Chorvatsko takto provokativní. Výraz četnik, který vznikl od slova četa a od dob turecké nadvlády označoval srbského příslušníka ozbrojeného odporu je pro Chorvaty pejorativním synonymem srbského vojáka ve smyslu okupanta páchajícího genocidu. Platilo to i v době rozpadu Jugoslávie v 90 tých letech, kdy se za četniky označovali příslušnici federálních, bosenskosrbských i krajinskosrbských jednotek. Ty přes 60 let staré, vedené Dražou Mihailovičem za 2. světové války vyvraždily tisíce Chorvatů a muslimů. I když je nutné dodat, že se tak dělo většinou až v reakci na etnické čistky prováděné ustašovskými chorvatskými nacionalisty a také muslimskými jednotkami SS proti srbskému civilnímu obyvatelstvu. Ale ani v jednom případě si tyto ozbrojené oddíly rozhodně nezaslouží oslavovat.

Mihailovičova pozice se během války postupně měnila. Do roku 1943 byl považován za hlavního spojence Británie a USA v Jugoslávii. Po teheránské konferenci v roce 1943 se však Churchill rozhodl začít podporovat Titovy partyzány. Přes počáteční spolupráci začali četnici proti konkurenčnímu Titovi bojovat a to často za podpory, byť dočasné, ze strany původních nepřátel- nacistických okupantů. Po vítězství Titovy armády byl Draža Mihailovič jako kolaborant, veřejný nepřítel a srbský nacionalista komunisty v roce 1946 popraven, ačkoli většina četnických vojáků dostala na rozdíl od velitele amnestii.

Od 90 let docházelo v Srbsku k pokusům o rehabilitaci četniků. Srbský parlament dokonce přijal na sklonku loňského roku poněkud diskutabilní zákon, který Mihailovičovým četnikům přiznal právo na válečnou penzi, kterou dosud pobírali výhradně partyzáni. Minulý týden americký velvyslanec v Bělehradě předal dceři Draži Mihailoviče posmrtně řád za záchranu spojeneckých letců, kteří byli Němci sestřeleni nad Srbskem při náletech na rumunská ropná pole.

Chorvatský prezident Mesič označil ve zdůvodnění, proč nejede do Srbska Mihailoviče za kolaboranta quislingovského typu a rozhodně ne za antifašistu, jak jej označovali stoupenci četniků během nedělního shromáždění na Ravné goře. Ministr zahraničí Srbska a Černé hory Vuk Draškovič, který se zmíněného shromáždění přímo účastnil, v reakci na rozhodnutí chorvatského prezidenta Mesiče prohlásil, že by historické události neměly být překážkou rozvoje vzájemných vztahů obou zemí. Chorvatský prezident v poněkud sarkasticky laděné odpovědi konstatoval, že s názorem souhlasí, jenže v případě četniků nejde o historický fakt, ale o zesměšňování obětí protifašistického odboje a překrucování minulosti.

Co se bude dít dál? Poslanci srbského parlamentu většinou Mesičovu reakci na četnické shromáždění očekávali. Spoluorganizování slavnosti založení četnického hnutí v době oslav konce 2. světové války je od části srbské politické scény vzhledem k nejednoznačné roli Mihailovičových vojsk zbytečná provokace. Srbský prezident by si zřejmě také rozmyslel návštěvu Chorvatska, kdyby se těsně před ní pokoušela část chorvatské vlády vzpomínat v době 60 výročí konce války na Ustašovce, Jak řekl jeden z poslanců srbského parlamentu, Dušan Petrovič: "Nechme historii raději historikům a svou energii nasměrujme, aby se Chorvatsko a Srbsko co nejrychleji staly členy Evropské unie. S tím nelze než souhlasit. Zejména proto, že k sobě Srbové a Chorvati hledají po krvavých válkách minulého desetiletí cestu jen pozvolna i bez diskutabilních oslav událostí 2. světové války.