Chodorkovskij stále před soudem

Odhadovat, kdy ostudný proces konečně skončí, je v tuto chvíli velmi těžké. Chodorskovského advokáti Genrich Padva a Anton Drel ve stínu faktu, že rozsudek má asi tisíc stran a že zatím se četlo zhruba třicet stránek denně, vyslovili své odhady, jak dlouho by tato stále smutnější fraška ještě mohla trvat. I s vědomím, že soudci včera čtení zrychlili a nepředčítali pouhé tři až tři a půl hodiny, ale setvali v soudní síni až do podvečera, oba předpokládají, že spění k definitiovnímu ortelu nemůže skončit dřív než tento čtvrtek. Důvod pro tento odhad je prostý - většina ruských ústředních deníků v sobotu a v neděli nevychází a o rozsudku by tak mohla informovat jen elektronická média. Další dosti pravděpodobnou časovou hranicí je 14. červen, kdy končí nejzazší termín vyšetřovací vazby pro dříve zatčeného Chodorkovského spolupracovníka Platona Lebeděva. Ať už ale bude konečný výrok vyřčen kdykoli, mezinárodní ostudě se Rusko nevyhne.

Ve světle těchto fakt se samozřejmě nabízí otázka, proč Kreml, protože ten za celým případem i přes zuřivé námitky, že tomu tak není, stojí především, stále váhá. Původní přesun zahájení poslední fáze procesu z konce dubna na 17. květen a jak se později ukázalo, mnohé dny další, byl evidentě způsoben okázalými oslavami 60. výročí konce 2. světové války. Současné průtahy mají už zřejmě důvody spíše vnitropolitické. Minulé pondělí, kdy čtení rozsudku začalo, čekaly před Měšťanským soudem desítky domácích i zahraničních televizních štábů a čekaly na svou senzaci, která by se pro plno světových médií stala toho dne zprávou číslo jedna. Před soudní budovou stály i stovky Chodorkovského příznivců, kteří byli pro novináře cennou kulisou i zdrojem liberálních názorů, které mají v Putinově Rusku stále méně prostoru. Jak se však definitivní výrok den ze dne odkládá, zájem médií pohasíná. Ta ruská tištěná stěhují celou kauzu z prvních stran stále blíž ke stránkám sportovním a také rádia a televize proměňují exkluzívní reportážní sólokapry v noticky, blížící se formátu černých kronik.

Tato taktika uvnitř Ruska zřejmě vyjde: Oligarchové, mezi něž Chodorkovskij patří, nejsou v zemi příliš oblíbeni a zabere zřejmě i fakt, že celý proces trvá opravdu příliš dlouho. Pokud by se Kremlu paralelně s verdiktem v kauze Jukos podařilo ještě vyvolat vládní krizi tím, že bude odvolán málo viditelný premiér Fradkov, o čemž se v Rusku mluví už druhý týden, unavená veřejnost nakonec jen mávne rukou. Což je cíl, jehož ruská moc, řízená Vladimirem Putinem, evidentně hodlá dosáhnout.

Mezinárodní veřejné mínění je už dlouho připraveno reagovat velmi ostře, ale to Putinovu Kremlu příliš nevadí. Taktika a strategie vedení celého procesu je zcela evidentně koncipována tak, aby své problematické plody přinášela hlavně doma. Plyne z toho jeden velmi nepříjemný závěr: Současné Rusko se monstrprocesem s vybraným nepohodlým oligarchou samo od zbytku světa izoluje. Tomuto zbytku světa tak naznačuje, že si do svých záležitostí nedá mluvit a že případné výhody, plynoucí například z vytouženého členství ve strukturách typu Organizace světového obchodu, docela rádo obětuje modle tvrdého takzvaného pořádku, k němuž zatím dospívaly skoro všechny ruské režimy. V tomhle případě tedy neplatí ani známé přísloví Kdo chce kam, pomožme mu tam. Putinovo Rusko si k tomu, kde chce být, usilovně pomáhá samo.