Chirakův chráněnec de Villepin prohrává

Ten ale francouzskou politiku musel opustit poté, co byl odsouzen v korupční aféře, která by jistě zasáhla i jeho šéfa, jehož však ochránila prezidentská imunita. A protože v prostoru, kde vládne moc, není místo pro vakuum, uvolněné místo po Chirakově boku zaujal Dominique de Villepin. K dalšímu vzestupu mu pomohla politická porážka, za niž nesl odpovědnost Jacques Chirac, ale za kterou zaplatil někdo jiný. Loni po prohraném referendu o evropské ústavní smlouvě přišel o premiérství Jean-Pierre Raffarin a do paláce Matignon se nastěhoval dosavadní šéf diplomacie.

Přímý vstup do exekutivy ale odhalil slabinu Dominiqua de Villepina. Při prosazování a obhajobě zájmů Francie navenek mu stačilo, že za ním byla jasná podpora hlavy státu. Nemusel se proto ohlížet, zda má, či nemá doma politické spojence. Po povýšení to zčistajasna přestalo platit.

Francouzský premiér je funkce, k níž se naděluje odpovědnost zednickou lžící, ale zásluhy vždy míří k nahoru. Premiér je totiž vskutku jen pouhým prvním ministrem, nad kterým vždy je autorita hlavy státu. Dominiqua de Villepina oslabuje navíc to, že ve vnitropolitických bojích se může spolehnout, že za své stoupence ve vládní straně může počítat jen Chirakovy věrné.

Těch není mnoho od doby, kdy neogaullistickému Svazu pro lidovou většinu předsedá ambiciózní ministr vnitra Nicolas Sarkozy, který se netají svým zájmem nastěhovat se příští rok po volbách do prezidentského paláce. Premiér se proto loni ujímal svého úřadu s výhodou Chirakovy podpory, ale s nevýhodou malého politického zázemí a trvalou konkurencí ve vlastním táboře. Až při vědomí těchto parametrů vynikne složitost de Villepinovy výchozí pozice. Tím spíše, že premiér, pokud nechtěl upadnout do bezvýznamnosti, se musel pokusit přesvědčit francouzskou veřejnost o nezbytnosti ekonomických reforem. Jestli si nějaký úkol zaslouží označení sysifovský, pak je to právě tento. Dvacet let Francie vykazuje stejné problémy: neklesající nezaměstnanost na úrovni zhruba deseti procent, chabý hospodářský růst, rostoucí dluhy veřejných financí.

Politici zkoušeli před nimi strkat hlavy do písku a ti, kdo je třebas jen povystrčili, ztratili odvahu před rázným odporem veřejnosti, která chce slyšet o zárukách minulých jistot a ne o nebezpečném žití na dluh budoucnosti.

Pro složité situace má francouzský politický systém v záloze jednoduchý recept. Generál De Gaulle nechal po zkušenostech s rozhádaným a nefunkčním parlamentem do ústavy zabudovat paragraf, který vládě dovoluje protáhnout návrh zákona prakticky bez debat. Tuto pravomoc využil premiér poprvé loni, když nechal schválit zákon o"novém zaměstnání". Umožnil prodloužit zkušební dobu na dva roky a prodloužit tak i dobu, kdy zaměstnavatel může čerstvě přijatého pracovníka propustit. Stručně řečeno: Tichá revoluce na trhu práce.

Bylo to v létě těsně před tradičním odchodem Francouzů na dovolenou. Přestože se Bastila před více než dvěma sty lety bourala v létě, určitě to nebylo v době volna. Na podzim už na odborářské protesty nebyl čas, zvláště, když na týdny předměstí mnoha francouzských měst zaplavily protesty mladých přistěhovalců.

Jednou použitý recept svádí k dalšímu použití. Letošní zákon o "prvním zaměstnání" byl určen pro mladé, mezi nimiž nezaměstnanost překračuje dvojnásobek obecného průměru. Ještě v únoru výzvy k manifestacím nezabraly, stanovený termín padl do období prázdnin. V březnu už ale byly náměstí a ulice plné a ke demonstrujícím studentům se připojily odbory a politická levice. Chirakovi nezbylo než minulý týden zatroubit k ústupu. Navrhovaný zákon sice prohlásil za schválený, ale okamžitě požádal o jeho revizi. Na Francouze neudělal žádný dojem a veřejnost účet vystavuje jeho oblíbenci de Villepinovi.

Ten se průzkumech propadá a šance tak stoupají jeho konkurentovi Sarkozymu. Ten by se tak už možná mohl těšit, ale do voleb zbývá ještě více než rok.