Cestování plné překvapení

Ta cestovní kancelář se tenkrát jmenovala Travela a zkrachovala v létě 1997. Nechala v zahraničí na 2000 lidí. Jako už o rok předtím, v roce 1996, kdy se v létě odehrála série bankrotů menších i větších českých cestovek, přišlo oznámení o konci pro zákazníky z čistého nebe: většinou byli kasírováni ještě v den, kdy cestovka bankrot ohlásila a o to, aby se od moře dostali domů, se pak musel postarat stát. Obdobně tomu bylo i v případě Travely.

Její zástupce Ivana Breznena a Pavla Attla podezřívala policie, že organizovali prodej zájezdů i v době, kdy museli vědět, že je cestovka nebude klientům moci poskytnout. Jejich obvinění bylo klasifikováno jako rozsáhlý podvod s tím, že připravili zákazníky o skoro 50 milionů korun. Za to jim hrozilo až 12 let vězení.

Před soudem ale obvinění evidentně neobstálo: Březnem i Attl vyvázli s dvouletým podmínečným trestem na pět let a s tím, aby oněch 48 milionů "pokud možno" v této lhůtě uhradili. Rozsudek není zatím pravomocný. Nicméně předznamenává, jak by to mohlo dopadnout i v případě, kdyby se někdy před soud dostali také zástupci Tomi Tour. Nechme teď stranou, kdo by to vlastně byl: vlastnické poměry v této kanceláři, jejíž tváří je Václav Fischer coby údajný "neplacený poradce", jsou totiž značně neprůhledné.

Faktem je, že o krach Tomi Tour se teď zajímá hospodářská kriminálka, protože obdobně jako u Travely existuje důvodné podezření, že její zástupci o potížích museli vědět a přesto v prodávání zájezdů pokračovali. Jeden zásadní rozdíl tu ovšem je: na rozdíl do 90. let musejí být teď cestovní kanceláře povinně pojištěny proti úpadku. Tomi Tour pojištěna byla a tvrdí, že peníze dostanou všichni klienti nazpátek- i když možná ne v plné výši a pravděpodobně s výjimkami,- například těch zákazníků, kteří si koupili jen charterový let.

Což ovšem neznamená, že oddechnout si mohou všichni turisté, kteří se rozhodli pro paušálně strávenou dovolenou: ze zákona musejí být proti úpadku sice pojištěny všechny cestovní kanceláře- ovšem je otázka, na jakou sumu. A zda člověk náhodou zrovna nekoupil zájezd u nějakého jiného organizátora než je cestovka: zřejmě se jich na trhu pohybuje dost, protože prý prodávají až 10 % celkového počtu zájezdů.

Upřímně řečeno: koho napadne, aby se v zemi, kde slyší kolem sebe, že cestování je jedním z nejlépe pojištěných segmentů spotřebitelského trhu, zabýval zjišťováním, zda ten či onen "organizátor zájezdů" má či nemá statut cestovní kanceláře. Anebo si nechal ukazovat při koupi doklad o pojištění proti úpadku. Co by z té pojišťovací sumy, i kdyby mu jí kancelář byla ochotna sdělit, asi tak jako laik vyčetl? Především ale: jak má zjistit, jestli zrovna ten jeho zájezd není nějak podezřele levný, když se každý v branži bojí na tohle upozornit, aby neměl na krku žalobu pro poškození pověsti konkurenta? I v novinách se o tom dočte sotva, protože levné zájezdy jsou jedním z hlavních zdrojů inzertních příjmů vydavatelských domů.

Takže: co s tím? Jistě: etický kodex pro cestovní kanceláře by určitým vodítkem mohl být. Ale tím hlavním zůstane bezpochyby vždycky vlastní zdravý rozum. I přesto bude ovšem i nadále každý výlet s cestovkou tak trochu sázka do loterie. A jejich bankroty nás budou provázet - ve větší nebo menší míře- léto co léto. Stejně jako doposud.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .