Čestmír Klos: Za Ivanem Dejmalem

Niterně ctil opravdové konzervativní hodnoty, ale zároveň dokázal být až revolučně radikální. Zejména vůči bezohlednostem současného světa k přírodě, půdě, krajině, zdravému rozumu. Byl velký skeptik, který nevěřil, že konzumeristicky nasměrované lidstvo procitne dřív, než nastane opravdová ekologická katastrofa. Zároveň byl optimista, že ta první rána nebude tak velká a že se lidé ještě stačí vzpamatovat.

Ivan byl hluboce věřící katolík. Žádné církevní dogma mu však nestálo v cestě porozumění s ostatními. Nejen s námi bezvěrci, ale především s jeho ženou Kateřinou, židovskou pedagožkou, s níž ve velmi těžkých podmínkách za nájezdů estébáků vychoval dvě dcery: Hátu a Martu.

Jeho velká schopnost tolerance však měla své meze. Často nepostřehnutelné. A tehdy se z něj vyklubal radikální bojovník. Životní moudrost v tu chvíli ustoupila emocím. Dokázal se bít za svůj názor, křičet na názorové odpůrce, byť to třeba byli blízcí přátelé.

Měl ovšem i nesmiřitelné nepřátele. Tím pro něj byli exponenti husákovského režimu. A on pro ně. Však mu to dali znát, jako jednoho z prvních ho už v roce 1970 spolu s dalšími vůdci studentského hnutí na dva roky zašili. Vyfasoval těžký paragraf - podvracení republiky. A po vojně, kdy mu jako jedinou zbraň vtiskli do ruky kosu, ho zavřeli znovu na dva roky.

Vrátil se ještě neohroženější. Ještě moudřejší. Ale i ještě radikálnější. Záhy po návratu z vězení podepsal Chartu 77. Spolu s těhotnou Kateřinou nabídli svůj byt k pořádání bytových seminářů disidentské Patočkovy univerzity. Když je estébáci vybrali, smýkali Dejmalem po schodech a dva dny ho drželi v cele předběžného zajištění. Tak to šlo stále stejnou cestou.

Komunistický režim mu nedal šanci dostudovat. Musel se protloukat různými pomocnými profesemi, až nakonec zakotvil jako strojník v jakési vodovodní čerpací stanici. Při hlídání budíků by leckdo v přemíře nicnedělání nadosmrti zlenivěl. Ne tak Dejmal. Konečně měl čas studovat. Ač bez vysokoškolského diplomu, mohl by po odchodu ze stanice na vysoké škole rovnou přednášet.

Morální kredit, značné znalosti hned z několika oborů, politické zkušenosti ze studentského hnutí i z Husákovy basy jako by ho předjímaly pro cestu politika. Vrhl se do ní v úloze ministra životního prostředí. Proč po dvou letech skončila? Protože byla příliš úspěšná.

Pro nastupujícího premiéra Václava Klause byl ekologický ministr, který za dva roky dotlačil ke schválení všechny klíčové resortní zákony, ekologický až příliš. Klausem dosazený "nicministr" František Benda posléze nesnesl nezvladatelně samostatného Dejmala ani na podřízených ředitelských postech. I v nové době se Dejmal znovu stal dělníkem, dělníkem ducha.

Ovšem excelentním dělníkem. Všichni ministři, kteří přišli po Bendovi, si ho zvali, aby jim radil. Byl také jedním z architektů obrozené strany zelených, ale ani tam o lídrovské pozice nestál. Politické hrátky mu byly cizí. Daleko víc než o pozice usiloval o svobodu říkat, co si myslí. V čase, kdy je to potřeba. I tomu, kdo to strašně nerad slyší.

Stál u zrodu desítek nevládních organizací i iniciativ důležitých pro tuto zemi, povznesl ochranu krajiny a venkova, postavil limity bezhlavé těžbě uhlí, pár dní před smrtí přidal svůj hlas na záchranu Klementina. Účastnil se všech možných iniciativ vyrovnání se s minulostí. Stal se mravním etalonem pro nás pro všechny.

Autor je novinář a redaktor časopisu EURO