Cesta G. Bushe na Blízký východ

George Bush byl na Blízkém východě během necelých pěti měsíců už podruhé - nejdříve se pokusil oživit mírový proces mezi Palestinci a Izraelci, a koncem minulého týdne se sem vrátil, aby znovu otevřel další témata.

Jeho první zastávkou byl Jeruzalém, kde se zúčastníl oslav šedesátého výročí vzniku Izraele. Odtud pak zamířil do Saúdské Arábie a do Egypta.

S oběma zeměmi měl o čem mluvit. Vedle izraelsko-palestinského konfliktu je jedním z hlavních regionálních témat vzestup Íránu, a dalším námětem je pak krize v Libanonu, která s íránskými ambicemi přímo souvisí. K těmto tématům se ještě vrátíme.

Do Rijádu přijel americký prezident připomenout 75 let od ustavení vzájemných formálních vztahů. V Saúdské Arábii ovšem řešil ještě jednu důležitou otázku, a tou byla těžba ropy. Americký prezident tlačil na své spojence, aby zvýšili těžbu. Cena jednoho barelu se vyšplhala až na 127 dolarů, a to v Bílém domě vyvolalo obavy z dalšího vývoje ekonomiky. Výsledek Bushova jednání s Rijádem označil jeden komentátor za "zdvořilé odmítnutí". Saúdi skutečně zvýšili na jeho žádost těžbu, ale jen o 300 tisíc barelů denně, což je méně, než Bush žádal, ale jde prý o maximum, kterého je Saúdská Arábie schopna. Mnozí odborníci ovšem soudí, že tento nárůst se světovou cenou ropy stejně nepohne, zatímco jiní experti poukazují na to, že momentálně ani v USA není dost volných kapacit, které by tuto ropu přijaly a zpracovaly. George Bush však mohl počátkem tohoto týdne přivézt pozitivní zprávu o větším množství ropy na trhu a o to asi šlo. Kromě toho však také vyzval k mnohem větší domácí americké snaze o úspory ve spotřebě dovážených paliv, což mimo jiné obnáší výstavbu jaderných elektráren a přezkoumání možnosti otevřít ropné vrty v chráněných oblastech Aljašky.

Vraťme se však zpět na Blízký východ. Ze saúdsko-arabského Rijádu George Bush odletěl do gyptského Šarm al Šajchu, kde se konalo Světové hospodářské fórum pro Blízký východ. Bush zde vyvolal rozruch svou řečí, kterou jeho egyptští hostitelé pochopili jako nezdvořilou kritiku. Prezident Bush například otevřeně hovořil o neutěšeném stavu demokracie v oblasti, přičemž konstatoval, že typickým uspořádáním ve zdejších zemích je jeden politik v čele a opozice ve vězení. Právě na Egypt pasuje tento popis skvěle. Prezident Mubarak zde vládne už 27 let a ani jednou neprošel skutečnými volbami. Přitom právě Američané velmi často poukazují na to, že Mubarakův vyzyvatel z posledních pseudo-voleb, společný kandidát opozice Ajmán Núr je ve vězení, přičemž obvinění, kterým čelí, vypadají dost vykonstruovaně. Bushova výzva k tomu, aby arabští vládcové otevřeli veřejnou debatu a propustili vězně svědomí, tedy nepadla na úrodnou půdu. Egypt je ovšem příjemcem poměrně velké americké pomoci ve výši téměř půl druhé miliardy dolarů, a tak většina sporů zůstala za dveřmi jednacích místností.

Egyptské rozladění bylo o to větší, že v Izraeli vypadal Bushův projev o dost jinak. Izraelce při příležitosti šedesátin jejich státu velmi chválil za dosavadní výdobytky, a jak zaznamenala arabská média, Palestince zmínil jen jednou. Sice to vynahradil v neděli, kdy ve svém egyptském projevu prohlásil, že - cituji - musíme stát za Palestinci, kteří po desetiletí trpěli a mají právo na vlastní stát, tedy demokratickou Palestinu, která bude žit bok po boku s Izraelem - konec citátu, ale celkově byl jeho postoj hodnocen jako příliš proizraelský a nedostatečně zohledňující arabský pohled.

Jak jsme se již zmínili na začátku tohoto příspěvku, Bush přijel do oblasti v době, kdy hlavním tématem už přestává být osud Palestinců. Začíná jím být další vývoj v Libanonu, kde hnutí Hizballáh zatlačilo prozápadní vládu do kouta, - a vůbec další role patrona a financiéra Hizballáhu, totiž Íránu. Jeho chuť na regionální dominanci začíná arabským sunnitským zemím čím dál více vadit, a nepochybně i to bylo součástí jednání mezi Bushem na jedné straně a jeho saúdskými a egyptskými partnery na straně druhé.

Na veřejnost neproniklo nic konkrétního o samotném Libanonu, ale nikdo nepochybuje, že se o Libanonu mluvilo, protože na jeho stabilitě mají obě arabské země velký zájem. A pokud se mluvilo o Libanonu, pak se jistě mluvilo i o Sýrii, která je klíčem k urovnání libanonských poměrů - bez podpory Damašku by totiž Hizballáh nemohl vést tak riskantní politiku.

Londýnský vše-arabský list Al Haját před několika dny napsal, že Spojené státy začaly podporovat možnost vyjednávání mezi Izraelem a Sýrií - izraelský premiér Olmert nedávno zmínil možnost, že by se Izrael vzdal Golanských výšin ve prospěch Sýrie, pokud by to vedlo k míru. Je pravda, že během Bushovy návštěvy se o Sýrii překvapivě nikdo nezmínil, což může být nepřímým důkazem, že se kolem této země cosi děje. Pokud by se skutečně podařilo takový izraelsko-syrský obchod udělat, pak by to znamenalo odříznutí Hizballáhu a Hamasu jak od syrských, tak částečně i od íránských zbrojních a finančních dodávek, a vedlo by to také k oslabení vlivu Teheránu, jehož ambicí se tolik bojí i arabské země.

O tom, jak moc Írán ovlivňuje zdejší poměry, se mohl přesvědčit i sám prezident Bush. Během jeho návštěvy Jeruzaléma zasáhla přeplněné nákupní středisko v izraelském Aškelonu raketa vystřelená hnutím Hamas z Gazy a zranila zde 14 lidí. To by nebylo tak neobvyklé, ovšem tentokrát to nebyl žádný v garáži vyráběný kásam, ale raketa íránské výroby, která k cíli letěla 15 kilometrů. Hamás bude podle izraelské vojenské rozvědky brzy schopen zasáhnout i vzdálenější města, jako je Beer Ševa nebo Ašdod. V Izraeli se nyní mluví o blížícím se vojenském zásahu v Gaze, který by měl hnutí Hamas citelně oslabit. To však nemůže situace vyřešit nadlouho. A v tomto případě je opět nutné zmínit snahu George Bushu ještě v posledním se roce svého prezidentování pohnout s izraelsko-palestinským mírem. Někteří politologové ještě stále věří, že by s koncem kalendářního roku mohl být hotový dokument, který by znamenal zásadní krok vpřed. Návrh míru by stanovil parametry míru, jako je způsob rozdělení Jeruzaléma, hranice, osud uprchlíků a bezpečnostní záruky. To by mělo - či mohlo - vést k uvolnění situace v celé oblasti. Méně optimističtí pozorovatelé namítají, že ani na jedné straně izraelsko-palestinského konfliktu nejsou vůdcové, kteří by byli schopni takový mír prosadit a garantovat. O překvapení však na Blízkém východě nikdy není nouze, a i kdyby to celé nevyšlo, až bude George Bush odcházet, nikdo nebude moci říci, že se aspoň nesnažil.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .