Český postoj mezi Scyllou a Charibdou

Takové hlasy se ozvaly nejen z některých sdělovacích prostředků, ale i z úst významných politiků. Jedním z prvních byl i první místopředseda Občanské demokratické strany a člen Evropského konventu Jan Zahradil, který už asi před dvěma týdny pronesl větu, přibližně odpovídající britskému rčení, které se dá volně přeložit asi tak, že ať si je něco dobré nebo špatné, rozhodující je zájem mé vlasti. Zahradilovo stanovisko se tedy neslo přesně v tom duchu. Nezdržoval se žádnými úvahami o nějakých mezinárodně-právních aspektech či vztazích, ale vyjádřil se rovnou a naprosto jasně v tom smyslu, že naše země je s Amerikou svázána natolik, že není myslitelný žádný náš jiný postoj, než po boku této bez jediné opravdové světové velmoci.

Toto Zahradilovo mínění celkem plně odpovídá jeho dávnému transatlantickému a euroskeptickému přesvědčení. Ještě před dvěma týdny však nebylo jisté, zda-li stejného názoru je celá ODS. Pochybnosti o tom vzbudil hned vzápětí čestný předseda této strany a čerstvě zvolený prezident republiky Václav Klaus, který po celou dobu diskusí o irácké otázce zůstával věrný svým tradičním velmi opatrným postojům k jakýmkoliv americkým snahám vnést do mezinárodní politiky silové prvky bez valných ohledů na ustanovení Charty Spojených národů. Tak i v tomto případě se Klaus už před svým zvolením nezúčastnil hlasování ve Sněmovně po vyslání naší protichemické jednotky do Kuvajtu a držel se velmi při zemi i na schůzi Bezpečnostní rady státu, jíž se zúčastnil už jako nejvyšší velitel ozbrojených sil.

Bylo tedy zajímavé sledovat, jak se dále bude v této věci chovat strana, kterou založil. A tu se překvapivě ozval předseda Topolánek, místopředseda Nečas a jeden z výrazných poslanců Langr, kteří se všichni jednoznačně postavili za Spojené státy americké a až příliš okázale dávali najevo, jak nezávisle na svém zakladateli se strana nyní ve svém myšlení ubírá. Okázalost těchto sdělení byla tak zarážející, až člověka mohlo napadnout, zda-li i toto není součástí obecné české obojakosti, která teď balancuje mezi dvěma vyhraněnými póly. Na jednom konci protiválečně zaměřeným veřejným míněním a na druhé straně onou instinktivní potřebou nerozházet si to s Amerikou.

Do tohoto chování chytré horákyně zapadá i možná vskutku bezděčné, ale třeba také domluvené rozdělení úloh mezi Václava Havla, který v posledních dnech svého prezidentství podepsal proamerický Dopis osmi evropských státníků, a Vladimíra Špidlu, který ten dopis podepsat odmítl. Není jisté, zda-li Amerika tuto naši hru hraje vědomě s sebou a nebo zda-li při svých mnoha jiných současných starostech přijímá z této hry jen to,co se jí více líbí. Ať je tomu jakkoliv, určitě není oboustranně příjemné, když Spojené státy v oficiálním dokumentu zahrnou Českou republiku do koalice pětatřiceti států, které se s Amerikou zúčastní iráckého tažení a prezident republiky i předseda české vlády hned druhý den takové pojetí dementují a připustí teď přibližně jen tolik, co před měsícem říkal onen Dopis osmi, totiž, že stojíme na straně Američanů. Ovšem, ale právě že jen stojíme a to až do doby, než by Saddám náhodou použil zbraní hromadného ničení, o nichž tak vehementně tvrdí, že je nemá.

V onom už zmíněném ostrém konfliktu českých politických zájmů a při vyhraněné nechuti obyvatelstva k jakémukoliv vyrušování z klidu jakož i při tradiční nechuti velké části českých levičáků ke všemu americkému, se člověk ani nemůže divit, obzvláště když Bushova administrativa se někdy chová tak, že to vzbudí silný odpor u lidí vcelku rozumných, jako je Richard Falbr nebo Petr Uhl.

Při této situaci, v níž jakoby se u nás odráželo rozdvojení celé Evropy a celého světa, můžeme jen suše konstatovat některá ne zcela bezvýznamná fakta. Je to jednoznačné rozdělení mezi opozičními stranami, občanskými demokraty a komunisty. Obzvláště toto je jev pozitivní, protože jejich sblížení nejen při prezidentské volbě, ale i v záležitostech mediálních, bylo už nejvýše znepokojující. I tak však v duchu našich tradic zůstávají nejrůznější vrátka otevřená pro všechny možnosti a v zásobě máme vždy někoho, kdo promluví tak, jak se to zrovna bude hodit. Není nad to.