České předsednictví bez plynu

Nakonec mezi původně ohlášenými prioritami našeho předsednictví byly vztahy se zeměmi směrem na východ, což bylo zdůvodňováno tvrzením, že díky své poloze a zkušenostem známe zejména Rusko lépe, než kdokoli jiný.

Ideální příležitost uplatnit proklamovanou znalost Ruska a zemí bývalého Sovětského svazu tedy vystala hned počátkem roku díky zastavení dodávek plynu z Ruska. Začátek našeho angažmá v této věci byl skutečně velkolepý. Po krátkém přešlapování, kdy naši politici opakovali oficiální postoj EU, že jde o obchodní spor mezi ruskou a ukrajinskou společností, vystoupil na scénu náš premiér a kyvadlovou diplomacií během jediného víkendu problém dodávek ruského plynu vyřešil. Bohužel se brzy ukázalo, že pan premiér našim bývalým sousedům a okupantům naletěl stejně, jako politici ze zemí mnohem dále na západ od našich hranic a že naše proklamovaná čtyřicetiletá zkušenost s ruským medvědem nebyla nic platná. Po tomto nepříjemném prozření jsme se kromě nejasných a spíše planých výhružek již na nic nezmohli a iniciativu jsme přenechali představitelům Evropské komise.

Naštěstí dopadlo toto dějství energetické krize dobře. Alespoň to tak zatím vypadá. Politici se shodují v názoru, že přerušení dodávek bylo dostatečným varováním, že téměř absolutní závislost na ruském plynu a na nevyzpytatelných Ukrajincích je třeba co nejdříve změnit. Takový manévr bude ovšem trvat dlouho a jak odhadují odborníci, úplně se závislosti zbavíme až tak za deset let. Naši současní vládní politici se vůči Rusku dosud vymezovali siláckými slovy a hovořili o nutnosti nepodléhat nátlaku a výhružkám. Všeobecně se traduje, že naše takzvaná euroatlantická orientace nás před stále agresivnějším Ruskem ochrání. Euroatlantická orientace, tolik skloňovaná všemi politiky včetně Václava Havla, znamená v praxi především snahu o nadstandardní vztahy s USA. Nadstandardní je většinou míněno jako lepší vztahy, než mají ostatní státy EU. Výjimku v tomto postoji tvoří pouze velice vřelý vztah prezidenta Klause k Rusku, byť jeho přátelské vztahu s premiérem Putinem nám v době krize nebyly nic platné.

Krize okolo dodávek plynu ale předvedla, jak mocný má Rusko v ruce nástroj. Vůbec se nemusí nijak vojensky angažovat, stačí přiškrtit kohoutky a Česká republika je do měsíce na kolenou. Politikům, kteří upřednostňují euroatlantickou vazbu nad společnou politiku Evropské unie, bychom možná měli připomenout, kdo za nás ve chvílích krize nakonec tahal horké kaštany z ohně. Kupodivu to nebyli stratégové ve Washingtonu, pro ty byly naše problémy pravděpodobně pod jejich rozlišovacími schopnostmi, nýbrž členové Evropské komise. Naši politici již jednou v praxi předvedli, že na tolik proklamovanou euroatlantickou vazbu ve skutečnosti asi moc nevěří. Stalo se to paradoxně po podepsání smlouvy o umístění amerického radaru, který se má stát jedním z pilířů naší spolupráce s USA a z kterého není většina států Evropské unie nijak nadšená. Když den po podpisu smlouvy Rusko bez jakéhokoli vysvětlení omezilo dodávky plynu, čímž nám pravděpodobně posílalo nenápadný vzkaz a zároveň si testovalo naši rozhodnost, reagovali naši politici velice zmateně a na silácká vyjádření na čas zapomněli. Nakonec si neběželi stěžovat do Washingtonu, jak by odpovídalo logice věci, ale utíkali do Bruselu.

Každá krize může být užitečná, pokud si z ní umíme vzít nějaké poučení. Tato krize nám myslím docela názorně předvedla, jaké jsou naše skutečné národní zájmy. Místo, abychom stále vykřikovali, že Evropská unie je socialistický projekt, měli bychom naopak pracovat na společné unijní zahraniční politice. Ukazuje se, že evropská integrace je odpovědí na více otázek, které před nás současný svět staví..

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .