České pojetí politiky

Politici se předvádějí před veřejností ve snaze získat si její oblibu a obdiv, protože podstatou demokracie jsou volby, v nichž rozhodují mnozí lidé velmi často podle povrchních dojmů a emocí z takovýchto představení.

Za touto jevovou stránkou politiky probíhá ovšem urputný zápas o podíl na moci, výměna něčeho za něco, dohadování se o postech nejen ve vládě, ale i na ministerstvech, v různých výborech, státních agenturách. To je ostatně vlastní obsah politiky také těchto dnů, kdy hlavní vyjednávací centrum se přesunulo k ČSSD a KDU - ČSL. Aby to tak nevypadalo, mluví se o obtížných jednáních o programových otázkách, ale pochybuji, že by někoho snad zajímala skutečně odborná témata, jakými dosud v jednáních byla například rovná daň, se kterou přicházel v různých modifikacích designovaný premiér Mirek Topolánek.

Byl to ostatně od začátku špatný nápad, který odmítli voliči ve třech sousedních zemích, v Německu, v Polsku a naposledy na Slovensku, a tak nevím, proč by se to mělo zkoušet právě u nás. Nové a další sociální výdaje jsou už přitom nastaveny a nelze je znovu rušit. Problém je ale v tom, že politika nemůže být jen o rozdělování postů pro ty, kdo získají větší počet mandátů, ale ani jen o čistě technických hospodářských a finančních procedurách.

I když se stále větší část státních příjmů přerozděluje v tzv. mandatorních výdajích do sociální oblasti nebo na správu stále rostoucích dluhů. V posledních dnech vyšel v Lidových novinách nesmírně zjednodušující článek jednoho ekonomického analytika, který dokonce přirovnal pány Paroubka a Topolánka k dvojici herců, Rosse a Ráchel, z dlouhého amerického televizního seriálu Přátelé.

Přirovnání není špatné, i když s jedním malým rozdílem, protože americký seriál je velmi zábavný, zatímco český politický seriál zábavný nebyl ani vteřinu, jak by řekl pan prezident. Jádrem článku bylo sdělení, že se Paroubek a Topolánek stejně nakonec nějak dohodnout musí, podobně jako Ross a Ráchel. Ti se pochopitelně dohodnout museli, protože velmi dlouhý americký seriál se jmenuje Přátelé a ne Blázni, ale zajímavé je, co nutně přivede k dohodě dva politiky, kteří si ještě nedávno spílali opravdu nevybíravým způsobem a poletovaly mezi nimi soudní žaloby.

Podle autora článku stačí shoda ve třech ekonomických otázkách: jak se sestaví státní rozpočet, kdy se zavede euro a jak se využijí peníze z fondů Evropské unie. Kdyby to bylo jak jednoduché, pak by ovšem nemusely existovat dvě protikladné politické strany, ODS a ČSSD, ale stačilo by, kdyby se nastolila vláda ekonomických analytiků, dokonce by se ani nemusely konat volby. Nešlo by o politiku, ale pouze o rozdělování peněz. Kdybych začal od elementárních konstatování: v ekonomice jde o bohatství občanů a států, v politice jde také o toto bohatství, ale navíc o politickou moc a politickou vládu.

Smyslem demokracie není jenom zajišťování blahobytu, ale také lidské a občanské svobody, zajišťování spravedlnosti ve společnosti a toho, čemu se souhrnně říká v Evropské unii "kvalita života". Toto všechno se sice nedá bez dobře fungujícího hospodářství dlouhodobě zajišťovat, ale, jak víme z mnoha současných analýz vztahu demokracie a hospodářství ve světě, není to vazba jednosměrně kauzální, není to jednostranná determinace, ale složitá vzájemná vazba.

Většina těchto analýz dospívá k závěru, že stejně tak, ne-li mnohem důležitější je opačná vazba, opačná kauzalita, spočívající v tom, že fungující demokracie je rozhodující podmínkou pro dobře fungující ekonomiku. Kdybych se vrátil do českého prostředí, řekl bych, že důležitější než jakákoliv politická dohoda buď o rozdělení postů nebo o celostátních finančních otázkách je dovedení politického střetu k nějakému výsledku v podobě jasné a čitelné politické dohody.

Za této situace nejlépe té, že se oba bloky dohodnou na co nejbližších nových volbách. Jakákoli jiná dohoda znamená totiž de facto vyřazení občanů z politického dění a omezení jejích demokratických práv. Ti občané, kteří volili buď jednu nebo druhou stranu, je volili ve své většině proto, že k tomu měli nějaké důvody, minimálně ty, že jednotlivé strany jim nabízely zcela rozdílná řešení nejdůležitějších problémů, jako jsou výše daní, zdravotnictví, školství, sociální zabezpečení či ochrana bezpečnosti a pořádku. Jestliže by nyní strany hlavní rozdíly mezi sebou daly do závorek, odsunuly je stranou a dohodly se pouze na výše uvedených třech tématech ekonomického analytika z Lidových novin, zcela jasně by podvedly své voliče.

Problém je v tom, že morálka se nedá ničím nahradit, ani v politickém jednání. Občané cítí, kdo jedná se snahou o slušnost, což je asi u nás maximum toho, čeho se dá v politice dosáhnout, a kdo jedná bezzásadově, pragmaticky a drží se moci jako něco něčeho, abych to přijatelně vyjádřil. Někteří sice mohou projevovat sympatie pro takové typy, ale nakonec stejně dají přednost tomu, aby v politice byli spíše ti, kdo se jim nepodobají.

Demokracie se od dob starověkého Řecka velmi proměnila. Shromáždění občanů, které se scházelo v Aténách na pahorku Pnyx debatovalo a rozhodovalo pouze o politických otázkách, ekonomické problémy ponechávalo stranou nebo je svěřovalo pověřeným výborům, do nichž se losovalo. Dnešní parlamenty jsou zaprvé zastupitelskými orgány a za druhé se převážně zabývají ekonomickými a sociálními otázkami. Je to proto, že je stále více lidí odkázáno na ty či ony dávky sociálního systému a všichni jsou občané, všichni jsou voliči.

Velmi zhruba řečeno, většinu v naší společnosti stále tvoří lidé spíše chudší, i když to tak nevypadá, mimo jiné proto, že ti bohatší jsou stále v médiích. V Aténách byl poměr chudých a bohatých asi 4 ku 3, ale to šlo pouze o aténské občany. Většinu tvořili lidé bez občanství, lidé bez majetku nebo otroci. Aténskou politiku ovšem spojuje s dnešní politikou jedna dosti podstatná věc: v Aténách zavedl poprvé reformátor Kleisthénes diety pro ty, kdo se zúčastnili shromáždění aténských občanů, aténského lidu.

Od té doby se tyto výhody nedaří ani odstranit, ani omezit. Dokonce stále rostou a to bez jakéhokoli rozumného důvodu. Mám někdy dojem, že se tak děje pod heslem, my se postaráme o vás voliče, a vy nám dovolte, abychom se postarali o sobe. Je to velmi svérázný výklad obecného blaha.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .