Česká zahraniční politika a Kosovo

Proti uznání Kosova je i místopředseda KSČM Jiří Dolejš, kterého zaráží, že ministr zahraničí, který je jednou nohou na odchodu, tolik spěchá, když v EU jsou na to rozdílné názory.

Jsem rád, že se jako prostý občan nemusím k věci vyjadřovat, natož o ní rozhodovat. Jako občana nelhostejného mě však zajímá, kdo a jakým způsobem vytváří zahraniční politiku mé země. Proto uvažuji, jaké okolnosti nutí říkat zmíněné pány to, co říkají, jak dokáží ve svých stanoviskách skloubit osobní svobodu s odpovědností plynoucí z jejich funkce a v neposlední řadě jak vnímají samotný problém, o nějž jde, totiž - Kosovo.

Masarykův slovník, zvěčnělá encyklopedie první republiky, uvádí, že v celé tehdejší Jugoslávii žilo 230 tisíc Albánců. Dnešní Kosovo má 2 miliony obyvatel, z nichž tvoří Albánci devět desetin. Není divu: srbská rodina mívá dvě až tři děti, albánská 8 až 12. Uvážíme-li albánskou jazykovou a kulturní odlišnost plus sociální nerovnost, neubráníme se pocitu, že populační úspěch kosovských Albánců během tří generací nemůže mít jiné důsledky než konfliktní. Ty o sobě daly vědět už v bývalé Jugoslávii. Otevřením Pandořiny skřínky se stal její rozpad.

Komunistický režim, jen o cosi sympatičtější než ten náš, se ukázal být slabým pojítkem. Srbové v něm hráli obdobnou roli jako Rusové v bývalém Sovětském svazu. Návyk na hegemonii, uplatňovanou už v předválečné době, jim zabránil smířit se s během dějin. Následovala série krvavých střetů Srbů s Chorvaty, Srbů s muslimskými Bosňáky a Srbů s kosovskými Albánci. Společným jmenovatelem byly pokaždé - Srbové. Jen ti černohorští z tohoto vývařiska etnické zášti v tichosti vyklouzli.

Situaci Srbů dnes nelze vnímat jinak než jako tragickou. Tradiční přátelské vztahy nás prý zavazují k jejich podpoře. Obávám se, že jde o optický klam. Byly to brýle panslavistického mámení, které svedly naše obrozence k nerozlišujícímu obdivu úsilí jižních Slovanů o národní svébytnost. Reálné vztahy jsme měli od Masarykových časů jen se Slovinci a Chorvaty. I naši rekreanti zakoušeli na dalmatském pobřeží po celé generace chorvatskou pohostinnost. Ta se zvláště osvědčila za srpnových dnů 1968.

Vztahy mezi Srby a kosovskými Albánci, které vyvrcholily zločiny obou stran, jejich soužití ve společném státě spíše vylučují. Pan Zaorálek neprozradil, jaké další prostředky k vyřešení situace má v záloze, a já si je představit nedovedu. Myšlenkovou hodnotu jeho i páně Dolejšova komentáře vnímám jako nulovou. Zdá se, že oba pánové se v této situaci zachovali nejméně svobodně. Že jsou vedeni snahou oponovat za každou cenu, a to i tam, kde se to sluší nejméně, totiž v zahraniční politice státu.

A co pan Schwarzenberg? Předesílám, že ministr zahraničí kterékoli rozumně se chovající země má v popisu práce nejmenší míru volnosti. Musí totiž respektovat širší kontext než jen provinční obzor. Např. reálnou perspektivu Kosova, které svazek se Srbskem nepřipustí. Také velmocenskou hru, v níž je Kosovo jablkem sváru. Kdybychom se chtěli stát součástí proruského bloku jako Srbové, samostatnost Kosova neuznejme. My se jí ale stát nechceme. Nebo snad ano? Pánové Zaorálek a Dolejš se nevyslovili.

Pozoruhodná je pozice prezidenta republiky. Opakovaně zaznělo varování, že Klaus coby prezident bude při své nátuře osobitě zasahovat do všeho možného. Výrok o Pandořině skřínce pronesl při návštěvě Bratislavy. Slovensko má důvod obávat se jakéhokoli úspěšného separatismu, protože má nevyřešený maďarský problém. Češi, kteří své Němce vyhnali, mu to nemohou zazlívat. Týž problém má i Belgie, Španělsko a další země, které nechtějí Kosovo uznat. Nevím, zda měl být Klausův výrok projevem galantnosti k slovenským hostitelům. Pravdivost mu však upřít nelze.

Otevřením Pandořiny skřínky v Jugoslávii dějiny nekončí. Dočítám se, že samostatnost Kosova uvítali radikální islamisté porůznu v Evropě. Existuje obava, že by se Kosovo spolu s Albánií mohlo stát předmostím islámské expanze, kterou živí nejen populační zdatnost Albánců a muslimských imigrantů v evropských zemích, ale i hojné arabské petrodolary. Ta obava je reálná a EU jí čelit neumí.

Jde nejen o vztah liberálního Západu a tradičního islámského společenství, ale o vztah dvou světů, které jsme si zvykli nazývat prvním a třetím. Téma, které přesahuje domácky provinční obzor i programy našich politických stran. Zahraniční politika země jako naše ten problém nevyřeší, ale měla by být prozíravě uvážlivá. Promítat do ní místní šrůtky a půtky mi připomíná Stroupežnického Naše furianty.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .