Česká republika, Evropa a Mnichov

V té neodbytně palčivé otázce, jestli jsme se měli bránit nebo ne, je skryta i podstata celého traumatu, který vešel do učebnic jako "mnichovská zrada": Ve skutečnosti není apriori podstatné, že nás zradili naši spojenci Francie a Británie. Důležitější evidentně je, že jsme se zradili sami. Mindráky z toho máme dodnes. Jeden z těch nejzhoubnějších je, že se považujeme- a považovali jsme se co moje paměť sahá- za "malý národ" ve stínu velkého souseda, který nerozhoduje o svém vlastním osudu. Což fakticky, vzhledem k evropským zeměpisným danostem, nemá opodstatnění ani teď, kdy nás po odtržení Slovenska zůstalo ve státě o třetinu míň. Národů obdobně početných, které ani nenapadne vymlouvat se na to, že jsou "malé", se najde v Evropě řada. Finů je ve srovnání s Čechy polovina, osud je umístil také hned vedle velmoci a přesto si na ní dokázali vydobýt desetiletí poválečné neutrality. Neobešlo se to ovšem bez obětí a krvavých konfliktů.

A k těm u nás od mnichovských dob dochází nanejvýš individuálně, jak to dokazuje vzpomínka na další neblahé jubileum v tomto roce, na převálcování pražského jara v srpnu 68 sovětskými tanky. Jistě, nad Hitlerovským Německem bychom nakonec před 70 lety asi nevyhráli- stejně jako bychom nevyhráli nad Brežněvovským Sovětským svazem v roce 68. Už se stalo, že jsme se o to ani nepokusili. Přesto si můžeme klást řadu otázek: Kdybychom nepřijali mnichovský diktát, byli bychom možná zcela samozřejměji, i před sebou samými, patřili k vítězům válečného běsnění. A byli bychom dnes nejspíš velkorysejší i k poraženým: Podle čerstvého průzkumu agentury Median pro Lidové noviny neodpouští Němcům Mnichov skoro 40 procent dotázaných. S poválečným odsunem Němců jako odplatou za rozbití republiky souhlasí pak víc než polovina lidí v ČR. Němci prostě rozpoutali druhou světovou válku, zradili nás Čechy a tak museli jít, to je myšlenkové schéma, dodnes pěstované. I kdyby to ale bylo ještě horší, kdyby měla pravdu česko- německá historička Eva Hahnová se svými výzkumy o Sudetech jako pravé kolébce nacismu, neztrácí na legitimitě otázka, co znamená tak většinový souhlas s odsunem v dnešní době konkrétně:

Čeští Němci, které dnes ještě můžeme potkat, byli tenkrát skoro výhradně teprve děti nebo mladiství. Odsun jim vzal domov, a to i tehdy, když tady jejich rodiče mohli zůstat: zažili tady šikanu ve škole, pokud do ní vůbec směli chodit, byli odveleni na nucené práce už od čtrnácti, aniž by se jim to dneska aspoň započítávalo do penze. Byli prostě potrestáni kolektivně za svůj etnický původ, ačkoliv se ničím neprovinili. Nestačili to totiž, i kdyby z nich jejich rodiče vychovávali zapálené nacisty od útlého dětství. Jistě: tenkrát to tak chodilo a svět na konci války teprve odkrýval hrůzy, které nacisté ve jménu "velkoněmecké říše" páchali na ostatních národech a především na Židech. Přesto by nebylo od věci se zamyslet například nad tím, jak to, že se ani z jedné země v západní Evropě, kde žijí také německé menšiny, žádný kolektivní odsun nekonal. To byla metoda, hodná Hitlera a Stalina. Ale českých politiků, -navíc demokratických?

Otázky tohoto druhu dřímají dodnes pod kobercem. Zakopáváme o ně ovšem pořád. Otravují nám i naše dnešní spojenecké svazky v Evropě. Až to někdy vypadá, jako by to nebyla také naše Evropa. Jako bychom naopak "jim" hodlali ten Mnichov snad vrátit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .