Česká republika a vztah k Evropské unii

Musejí přece, jak sdělí překvapenému misionáři, "počkat na své duše". V současné Evropě bez hranic je čekání na duše asi běžnější, než si připouštíme: Hlavně starší generace, po desetiletí vystavované propagandistickému kultu ochrany hranic, mohou mít z rozšíření Schengenského prostoru docela šok. Přitom Česko na tom jednoznačně vydělá: jako země uprostřed tohoto prostoru, nemusí opevňovat své hranice.

Na co si však musí zvyknout, je delegování své ochrany hranic na sousedy. Také se teprve musí ukázat, jestli bude třeba zakazovat vjezd kamionům na každou krkolomnou přeshraniční silnici, anebo jestli stačí spolehnout se na zdravý rozum řidičů. Zrovna tak se teprve časem zjistí, jestli je oboustranná vůle po navázání přetrhaných regionálních vazeb natolik silná, že si vyvzdoruje znovuotevření tradičních obchodních cest i proti odporu ochranářů přírody.

Jedno je ale jisté: Schengen představuje další krok Česka do Evropy. Krok konkrétnější, než je v roce 2007 podepsaná smlouva z Lisabonu. Ta nahradila před koncem roku Evropskou ústavu, komplikovaný právní dokument, který ztroskotal svého času na referendech ve Francii a v Holandsku. Text nové smlouvy je ovšem pro voliče ještě nesrozumitelnější, protože na rozdíl od euroústavy, která minulé smlouvy nahrazovala, na ně pouze odkazuje. Klíčové věci v nich ale reformuje obdobným způsobem jako euroústava. Společné symboly, jako byla evropská vlajka a hymna, sice zmizely, ale v čele unie stane vždy na dva a půl roku stálý předseda Rady EU ve funkci de facto prezidenta. Obdobně tomu bude s funkcí šéfa zahraniční politiky, který se rovněž nebude jmenovat ministr zahraničí, ale bude mít o to větší vliv. To vše- pokud se stihne ratifikace ve všech státech EU- už od roku 2009. Což by znamenalo, že až Česko usedne za předsednický stůl unie, nebudou už jeho premiér ani prezident v Evropě tak vidět, jako tomu je u předsedajících států dnes. Další reformní kroky se uskuteční postupně v následujících letech. Evropská komise zeštíhlí na 16 členů a změní se i systém schvalování: rozhodovat se už nebude vždy jednomyslně, ale kvalifikovanou většinou.

Topolánkova vláda už poslala v roce 2007 Lisabonskou smlouvu do parlamentu, odkud ji poslanci chtějí dát k posouzení ústavnímu soudu. Ani ten by s tím ale neměl mít problém: Česko vstoupilo do EU v jisté fázi její integrace. Tedy do unie určitého typu. A na tom reformní eurosmlouva nic nemění. Pouze pozměňuje některé rozhodovací procesy a instituce.

Do kyselého jablka tedy budou muset v parlamentu při ratifikaci Lisabonské smlouvy kousnout především poslanci a senátoři za ODS, jejichž čestný předseda, prezident Václav Klaus, eurosmlouvu jasně odmítá. Skalní přívržence nachází v tomto ohledu ovšem hlavně v řadách KSČM.

Nezbývá než jen doufat, že ve vnitropolitických sporech o eurosmlouvu nezanikne v příštím roce to nepodstatnější: totiž, že ve strukturálních fondech v Bruselu je pro ČR přichystáno do roku 2007 do roku 2013 celkem 750 miliard korun. To je zhruba roční rozpočet naší země. Za pomoci těchto peněz má být u nás nastartován kvalitativně vyšší technologický a vědomostní rozvoj. Mohli jsme s tím začít už v roce 2007, ale do konce roku jsme nestihli schválit ani všechny operační programy. A v příštích týdnech se naopak uvidí, kolik milionů budeme muset vracet do Bruselu za minulé období, protože jsme nestačili dočerpat příslušné programy.

Také k zavedení společné měny euro padlo v roce 2007 nové rozhodnutí: Mirek Topolánek na podzim sdělil, že Česko původně plánovaný termín zavedení eura v roce 2012 nesplní. Ryze technicky by se to sice stihnout dalo, jenže poslední reformy - především důchodová reforma- by se musely provést už v roce 2008. A k tomu prý Topolánkova vláda nenajde v parlamentu potřebnou většinu. EK toto konstatování ve své zprávě za rok 2007 k ekonomické situaci ČR samozřejmě nekomentovala. Pouze prorokovala, že vzhledem k celkovému relativně nízkému zadlužení země v poměru k HDP má ČR před sebou sice krátkodobě bezproblémový vývoj, ale vzhledem ke stárnoucímu obyvatelstvu a k zanedbané struktuře penzijního a zdravotnického systému jsou veřejné finance v ČR - a tak to stojí ve zprávě EK doslova- "vysoce rizikové".

Dodejme, že podle průzkumu veřejného mínění z letošního léta si jen 46 procent Čechům myslí, že členství v Evropské unii je dobrá věc ve srovnání s 57 % v průměru EU 27. Nicméně podle téměř dvou třetin Čechů má Česká republika ze vstupu do EU prospěch a výhody. Nejpozoruhodnější je v této souvislosti ale otázka důvěry českých občanů k institucím EU: nejdůvěryhodnější ze všech zkoumaných institucí je pro Čechy s 61 procenty Evropská centrální banka následovaná Evropským parlamentem (58 %), Evropskou komisí (56 %) a Radou Evropské unie (54 %).

Na domácí scéně zůstala důvěra ve zdejší ústavní instituce nízká: vládě tady věří asi čtvrtina a Poslanecké sněmovně Parlamentu jen asi pětina veřejnosti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .