Češi vytáhli na Brusel

Člověka to může překvapit, protože pokud jde o spokojenost v Evropské unii i zlepšení hospodářských poměrů po vstupu do unie, patří Češi spíše k euronadšencům.

Je to však v řádu věcí. Před Bruselem nás reprezentují zástupci pravicové vlády, které občané zvolili, i když od začátku dávali najevo značné podezření vůči unii. Souboj s evropskou centrálou je zřejmě zkušeností, jíž musí český stát projít.

Topolánek, Vondra, Zahradil a další to nepochybně myslí úplně vážně a podnikli už zcela jednoznačné politické kroky. Nejde jen o to, že po krachu referenda o ústavě ve Francii a Nizozemsku zastavili schvalovací proces v Česku. Dnes se snaží zastavit ústavní debatu v celé Evropě. Česko je pochopitelně příliš slabé na to, aby nějaký pohyb brzdilo jen vlastními silami. Politici ODS však využívají každou příležitost, jak se přidat k jiným odpůrcům. Šanci nabídli Poláci, když zaujali nesmiřitelný postoj k tomu vůbec nejdůležitějšímu, co má Evropská ústava přinést. Nejde o název ústava ani o to, jestli v ní má být charta lidských práv. Podstatné jsou změny v rozhodování evropské rady.

Aby bylo možné Evropu vůbec řídit, doporučuje stávající ústava, aby se o společné politice zpravidla rozhodovalo kvalifikovanou většinou. Jinými slovy, kromě úplně nejdůležitějších otázek jako jsou například daně, sociální systém, nebo obrana, nebudou moci členské země uplatnit právo veta. Rozhodne hlasování premiérů či ministrů členských zemí. Poláci se zasekli na zdánlivě pouze technickém problému, kterým je váha hlasu každé země při hlasování v radě. Smlouva z Nice, která platí už pátým rokem, přidělila každé zemi určitý počet hlasů. Výsadní postavení měla šestice největších států - Německo, Francie, Velká Británie, Itálie, Španělsko a Polsko. O něco méně než poloviční slovo měly středně velké země, mezi nimi Belgie, Česko, Maďarsko a Portugalsko. Ještě hůře na tom byly severské státy a za nimi byli ti nejmenší, od Kypru přes Pobaltí až k Lucembursku.

Šest velkých zemí mělo dohromady něco přes polovinu hlasů a samy o sobě tedy nemohly získat šedesátiprocentní kvalifikovanou většinu. To se má změnit. Každý návrh bude třeba přijmout dvojí většinou. Prvním kritériem je počet obyvatel. Podle tohoto čistě demokratického stanoviska získá nadpoloviční většinu už pouhá čtveřice největších států. A pokud by se k nim přidalo ještě Španělsko nebo Polsko, měli by i tu kvalifikovanou.

Přesto Poláci protestují. Důvodem je fakt, že pouhých pět zemí může rozhodnout i bez nich. Navíc mají jen polovinu hlasů proti opravdu velkým státům. Proto navrhují jiné rozdělení. A i když budou mít stejně o něco méně, než dosud, podstatné na tom je, že si pohorší ti nejsilnější v čele s Němci.

Podle ústavního návrhu ztratí vedle Poláků nejvíc země střední velikosti v čele s Českem. Jejich hlas se ztratí mezi dvacítkou dalších malých států a to se občanským demokratům v české vládě očividně nelíbí. Proč by měli připustit ztrátu pozice?

Velké státy proti této kritice namítají, že kvalifikovaná většina má ještě jedno kritérium, které dává hlas i ostatním. Žádné opatření Bruselu nemůže projít, pokud s ním nebude souhlasit aspoň patnáct států. Takový plán nepochybně potěší malé státy, pro Čechy však útěchou za ztracenou vážnost není ani v nejmenším.

Zdá se tedy, že argument současné české i polské vlády je opravdu logický a že žádat nápravu je zcela logické. Západní politici berou protesty z východu nanejvýš vážně, protože mohou zablokovat ústavu i v té skromnější podobě, jak ji chtějí prosadit Angela Merkelová, Nicolas Sarkozy, Romano Prodi a Blairův nástupce Gordon Brown.

Postup zdejší vlády ovšem zpochybňuje levicová opozice, konkrétně sociální demokraté. Tvrdí - a zdá se, že ne úplně pravdivě - že při změnách rozhodovacího procesu zase o tolik nejde. V Evropě je prý zvykem, že se nakonec dohodne každý s každým.

Vážnější je námitka, že slavný boj Alexandra Vondry nikam nevede. Francouzský prezident Sarkozy už Polákům nabídl účast v grémiu šesti největších států. Pokud to Poláci přijmou a nebudou dále protestovat, nechtějí Češi bojovat dál. Jaký to má tedy celé smysl?

Jisté však je, že žádná rozumná námitka nemůže současnou pravicovou vládu zastavit. V čele diplomacie jsou lidé, kteří se jako politici profilovali odporem proti komunistickému režimu. Dnes jim určité rysy Evropské unie připomínají časy před listopadem - například rivalita se Spojenými státy či povinné nadšení při oslavách evropské jednoty. Zakládá se RVHP s lidskou tváří, tuší především členové ODS.

Těžko rozhodnout, jestli jde o zdravé obavy, aby se evropský režim v něčem přece jen nepodobal tomu sovětskému, anebo o pouhou frustraci z let prožitých za komunismu. Ať už je to tak, nebo onak, obě motivace stačí, aby se boj s Bruselem zahájil s plnou vážností.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .