Češi rozhodují o roli státu

Je pravda, že Češi politické vášně neventilují, jak je zvykem ve Francii, Itálii, nebo Maďarsku, tedy stávkami a demonstracemi. To však neznamená, že v hospodských a internetových debatách nejde o něco podobného.

Z výčtu témat, které lidi zajímají, jednoznačně vyplývá, že klíčovým motivem je role státu. Co všechno má stát zajistit pokud jde o vzdělání, sociální zabezpečení a zdravotní péči - to je oč běží nejen v Česku a ostatních postkomunistických státech, ale nakonec v celé Evropské unii. Otázku, do jaké míry má stát ručit za zdravotnictví, řešili například v posledním roce v Maďarsku. Přistoupili k problému úplně stejně jako o tři roky dříve Slováci a jako dnes přistupují Češi.

Šlo o to, že namísto státní pojišťovny převezmou kontrolu nad zdravotnictvím soukromé společnosti. Ty si budou navzájem konkurovat nabídkou služeb a tím se jako v jiných oblastech národního hospodářství nejen zlepší služby, ale také se sníží jejich ceny. Příkladem země, kde zmíněný model zdravotnictví zavádějí, je Holandsko.

Ovšem Maďaři počátkem roku odmítli v referendu poplatky u lékaře a premiér Ferenc Gyurcsány se obával, že s privatizací pojišťoven by to bylo stejné. Zastavil tedy reformu a v důsledku se mu rozpadla vláda. Komentátor András Szigetvári ovšem z toho nedělá prvoplánový závěr, že Maďaři privatizaci zdravotních služeb odmítli. Upozornil, že ve skutečnosti byla reforma příliš opatrná. Mělo se totiž privatizovat jen 49 procent akcií pojišťoven a zbytek by zůstal státu. Pojišťovny si také neměly konkurovat cenou pojistného, ale jen nabídkou nadstandardních služeb.

Otázka tedy zůstává. Odpovědět na ni se pokusí Češi, kde ministr zdravotnictví Tomáš Julínek prosazuje řadu změn. Chtěl by privatizovat, tentokrát úplně, zdravotní pojišťovny, zamýšlí oddělit řízení fakultních nemocnic od univerzit a zavádět systém řízené péče, kde bude záležet na konkrétní dohodě pojišťovny a klienta, jaké zdravotní služby se vlastně budou z veřejného pojištění platit.

Dodejme, že Julínkova reforma také není radikální: ani v Česku si pojišťovny nebudou konkurovat cenou a navíc dvě největší pojišťovny, které platí za tři čtvrtiny Čechů, nebudou soukromými, ale státními akciovými společnostmi.

Maďaři a Češi mají společného ještě něco navíc. V úvahách jejich vlád totiž neexistuje nic jiného, než dva modely správy věcí veřejných - buď je dostane na starost stát, anebo soukromá firma. Tímto směrem jdou reformy zcela důsledně a pokud mají dotčené instituce nějaký jiný status, třeba veřejnoprávní nebo družstevní, neberou se při reformě v úvahu, nebo se transformují na čistě soukromou nebo státní instituci. Soukromý podnikatel i stát pak mohou své zájmy prosazovat tou nejúčinnější formou, když se z pojišťoven či nemocnic stanou akciové společnosti. Právě v tom se skrývá riziko. Češi nemají stát příliš v oblibě. Sice považují za jeho povinnost, aby zaručoval některé služby, přitom si však jsou vědomi, že to nedokáže dělat na příliš dobré úrovni. Zároveň však nemají rádi privatizaci. Po zkušenostech z poloviny devadesátých let jsou přesvědčeni, že soukromníci sledují své vlastní zájmy bez jakéhokoli ohledu na veřejnost.

Tento rozpor se projevil při nedávném rozsudku Ústavního soudu. Ten zrušil reformní krok, podle kterého se první tři dny nemocenská nevyplácí. Nic naplat, že snížení dávek přineslo očekávaný a potřebný efekt, totiž snížení zájmu o nemocenskou. Stát byl odsouzen vrátit poměry před leden 2008.

Vláda si za to do značné míry může sama. Její reforma byla příliš opatrná. O rok totiž odložila další opatření, podle kterého budou prvních 14 dnů nemoci vyplácet a kontrolovat firmy. Mezi lidmi i malými podnikateli by to bylo nepopulární, tak se tempo zpomalilo. Navíc vláda využila nedokončené reformy k tomu, že zdržela snížení pojistného na nemocenskou a získala tak letos pro státní rozpočet 20 miliard korun. Stát tedy byl opatrný při privatizaci nemocenské, chtěl na ní sám vydělat, byl však za potlesku občanů potrestán. Jako by se to stalo v Maďarsku. Dnes se mluví také o univerzitách, které by se měly přizpůsobit ekonomickým poměrům a fungovat jako běžné privátní firmy.

Zatím se však ukazuje, že reformy, které privatizují, ale zároveň vedou k silnějšímu státu, nemají příliš šancí na úspěch.

Nabízejí se tedy dvě jiné možnosti. Je možné být při privatizaci radikálnější a stát odsunout skutečně na druhou kolej bez zbytečných okolků.

Anebo přece jen nerušit, ale naopak posilovat veřejné instituce, které občané snášejí nejlépe. Nutno dodat, že Holanďané zvolili kompromis mezi těmito dvěma cestami. I když si zdravotní pojišťovny konkurují, jsou z velké části veřejnoprávní.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .