Češi před Bagdádem

Všechno je normální, člověk si zvykne i na šibenici. Přesto se během těch pár dnů změnil svět a také postavení Čechů v něm. Především každá jen trochu větší válka připomene, že na tomto světě se v konečné instanci věci řeší násilím a intrikou a člověk tak propadne skepsi nad tím usilováním, které třeba ještě spoléhá na dobrou vůli a rozum ostatních.

Může se pak rozhodnout. Buď si uchovat důvěru i s vědomím rizika, že se může spálit, anebo změnit strategii a stát se více násilnickým. Bude to nutné, aby obstál ve světě, kde mimo jiné stojí muž proti muži a navzájem se snaží zabít. To jsou jen ale takové pocity, které nejvýš tvoří obecný rámec pro dalekosáhlou smlouvou mezinárodní politiky, ke které právě dochází.

Teroristické útoky 11.září 2001 probudily nevídanou energii v Američanech, kteří se připravili na dlouhodobou válku s teroristy a všemi, kdo je podporují. Shromáždili širokou koalici od Číny přes Rusko až po Evropu a všechny země začali měřit podle pravítka, které má jen dvě rysky: země, které Ameriku podporují, a země, které zůstávají stranou. Vliv států a regionů na světovou politiku se od té doby měří tím, nakolik podporují protiteroristickou politiku supervelmoci.

Tato situace se stala novou zvláště pro Evropu. Dříve nejbližší spojenci USA teď nemají žádné výhody před ostatními, hlavně jim už Washington netrpí snahu o vlastní řešení světových problémů. Přesněji řečeno, tato snaha je Američanům dokonale lhostejná a tím odsouzena k bezvýznamnosti. Evropa, konkrétně Francouzi s asistencí Německa, se pokusili tento vývoj zvrátit v irácké krizi. Sami se tím odsoudili do role druhořadých hráčů na poli velmocí, jejich zahraničně politická role ztrácí na významu a může to mít i ekonomické důsledky.

Ostatní evropské země jsou tak postaveny před těžké rozhodnutí. Zůstat loajální Evropské unii, tradičnímu spojenectví těch, kteří se smířili po druhé světové i studené válce, znamená odsoudit válku v Iráku. V důsledku se tím ale zbavují odpovědnosti a uzavírají do pevnosti zvané Evropa, která bude udržovat blahobyt, dokud to půjde a na nic jiného nebude mít čas.

Účastnit se po boku Američanů irácké kampaně, to znamená plout do neprozkoumaných vod, vysloužit si tím třeba ekonomické sankce Berlína a Paříže, v případě kandidátských zemí ohrozit vlastní vstup do Unie. Lze v nich ale také najít řešení nejisté situace pro vlastní zem a navrhnout i cestu pro sjednocenou Evropu. Cestu, kterou se bude rozšířená Evropská unie ubírat během příštích desetiletí

Češi jsou vždycky více zaujatí bojem proti diktátorskému režimu než pacifistickými zábranami evropských hlavních měst. Pro mnohé překvapivým důsledkem je fakt, že posílají na irácké bojiště už druhou jednotku.

Protichemickou jednotku má následovat polní nemocnice. Nepočítáme-li iráckou armádu, bude tam po Američanech, Britech a Australanech českých vojáků ze všech nejvíc. Nejdou bojovat, ale cesta pomoci obětem války má také svůj velký smysl a třeba se ukáže jako užitečná.

Není to tak, že Češi dobře vědí, co mají dělat a že snad ukazují cestu evropským sousedům. Přijali ale vlastní odpovědnost za válku a teď čekají, co to dál udělá. Řešení najdou ti, kdo hledají.

Tak je pro Čechy víc než pro jiné aktuální otázka, co se stane zítra u Bagdádu. Je to pětimilionová metropole, kde se zakopaly elitní Saddámovy gardy. Podaří se Američanům rychle zvítězit anebo nastane krvavá bitva a potrvá několik měsíců?