Čemu věřit?

Čemu věřit? Na jedné straně jsou zde média, která jdou vstříc poptávce po skandálech a senzačních odhaleních, na straně druhé ovšem také úpadek hodnot, který je statisticky patrný z míry korupce, kriminality, drogové závislosti, alkoholismu či rozvodovosti. Je-li někdo v takové atmosféře obviněn z nepravosti nespravedlivě, má to s obhajobou těžké. Valné důvěře se totiž, bohužel, netěší ani instituce, které jsou kompetentní ho očistit, totiž policie a justice.

Abychom neopakovali notoricky známe domácí kauzy, povšimněme si skandálu francouzského prokurátora, o kterém včera psal list Le Parisien. Tento právník přednesl na konferenci prokurátorů z celé Evropy přednášku o profesní etice, a vzápětí se odebral do nevěstince, kde platil kreditní kartou ukradenou kolegovi. Francouzský ministr spravedlnosti pověřil resortní komisi, aby rozhodla, zda má být prokurátor zbaven funkce, nicméně předem je jasné, že na přednášky o profesní etice může dotyčný zapomenout. Dobré mravy velí ctít presumpci neviny, tedy pohlížet na obviněného jako na nevinného, dokud mu není prokázána vina. Informace o tom, že je někdo z něčeho podezřelý, má ovšem ve společnosti, která obecně má s dobrými mravy potíž, psychologicky povahu odsuzujícího verdiktu. Jaksi se obtížně věří, že by v tomto světě ještě někdo mohl být nevinen.