Čekání na Severní Koreu
Kolem počátku nového roku je sice vidět hodně oslav a nemálo dobrých předsevzetí, ale zprávám, natožpak skutečným událostem lidé - nutno říci, že z dobrých důvodů - věnují mnohem méně pozornosti než jindy.
Jen tak je možné vysvětlit, že takřka bez povšimnutí prošla lhůta, která byla stanovena ke splnění slibu, který dala arcikomunistická Severní Korea stran svého jaderného programu. Do 31.prosince loňského roku, do 17. hodiny pařížského času, měla vydat prohlášení, které by detailu popsalo, co vše a jak podniká v oboru, jehož špičkou je výroba a vlastnictví zbraní hromadného ničení. "Do poslední minuty nenastala žádná změna," shrnul vývoj mluvčí ministerstva zahraničí Spojených států.
I když starosti si kvůli Severní Koreji dělal kdekdo, ty největší měli právě ve Washingtonu. O rozuzlení usiloval už prezident Bill Clinton a jeho šéfka diplomacie Madeleine Albrightová, ale neuspěli, i když byli první, kteří ve věci jaderného programu odstartovali přímý dialog s nevyzpytatelným a hermeticky uzavřeným režimem. Paradoxně zatím největší vyhlídku na úspěch měl loni a předloni prezident George W. Bush, přestože právě on jako první použil termínu "osa zla", do níž zařadil právě Severní Koreu.
Jeho snahy by nejspíše nikam nevedly, kdyby se kvůli jaderným ambicím Pchjongjangu nezačali chmuřit i vládcové v Rusku a v Číně. Tam sice mívali pro ideologii Severní Koreje z pochopitelných důvodů nejvíce pochopení, ale představa, že by se rozšířil počet členů jaderného klubu, je musela zneklidnit. Jedna věc je totiž cosi na způsob tichého či otevřeného spojenectví a druhou věcí je zásada mocných, že se mezi ně nemá nikdo míchat, protože každý další mocný moc těch, co byli mocní už dříve, jaksi rozřeďuje.
Nejvíce svůj vliv mohla uplatnit a zřejmě asi také uplatnila Čína. Bez řekněme velkorysého přístupu Pekingu není Severní Korea schopna přežít snad ani pár měsíců, protože demarkační čára na 39. rovnoběžce, která je poslední hranici narýsovanou uprostřed horké fáze studené války, je nepropustná už více než půlstoletí a tak největší pozemní spojnici představuje na severu hranice s Čínou.
Přes tuto hranici se v 50. letech minulého století převalili takzvaní čínští dobrovolníci, aby zachránili Severní Koreu, ale v posledních desetiletích stejný režim nezachraňuje zahraniční vojenská pomoc, ale především dodávky životně důležitých energetických surovin, v prvé řadě ropy.
Proto když Pchjongjang předloni na podzim ohlásil úspěšný jaderný pokus a Rada bezpečnosti v odvetné reakci vyhlásila ekonomické sankce, bylo jasné, že především v Pekingu se bude rozhodovat, zda je Severní Korea skutečně pocítí, nebo zda se sankce promění v příslovečného papírového tygra. Superortodoxní komunisté by se možná z nalíčeného oka zase vysmekli, kdyby Čína neutáhla ropné kohoutky a kdyby Severní Koreu nezasáhly také Spojené státy, když nepřímo zmrazily její miliónová dolarová konta v bývalé portugalské kolonii, Macau, které se po přivtělení k Číně stalo hráčským rájem. I když to zní jako nadsázka, není vyloučeno, že obstavení zdroje devizových příjmů, kterými se platily a platí dodávky luxusního zboží pro privilegované příslušníky komunistické nomenklatury, zasáhlo režim více než opakované hladomory, které po tisících kosily obyvatele Severní Koreje.
Když se diktátoři musí starat o vlastní přežití, chovají se zpravidla jinak, než když jde o život jejich poddaným. Proto se v loňském roce zčistajasna vynořila dohoda, ve kterou už nikdo nedoufal. Pchjongjang slíbil, že svůj jaderný program zastaví a veřejně vyloží, z čeho se skládá, a dokáže tak, že na jeho úmysl vyměnit jaderné plány za diplomatické uznání a hospodářskou pomoc se tentokrát dá vsadit. Tyto vyhlídky se zdály opravňovat naděje, že jeden z nejnepochopitelnějších režimů přece jen dostal rozum. Konec roku těmto nadějím ještě neučinil přítrž, jen posílil názor skeptiků, že vůči režimům, jako je Severní Korea, je třeba postupovat důsledně a vždy obezřetně. Poslední den loňského roku ukázal, že jakékoli její sliby zůstávají mlhami ve větru, dokud nejsou do posledního puntíku a do posledního písmene splněny.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na
přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.