Čeká snad Severní Irsko usmíření?

Ta zpráva v denním provozu takřka zanikla, ale na rozděleném ostrově se čekalo s napětím, zda strana Sinn Fein mluvící za katolíky uzná policii dlouho podezřívanou z náklonnosti k protestantům. Proč by něco tak technicko-takticky vyhlížejícího mělo mít souvislost s dlouho vyhlíženým a zpochybňovaným mírem?

Protože mír v Severním Irsku byl dlouhou dobu jen vzdáleným snem, jehož dálka se dala měřit propastí mezi většinovými protestanty usilujícími o spojení s Velkou Británií a menšinovými katolíky, jejichž heslem vždy bylo "Vraťte Irsko Irům".

Tento příkop se kopal za války, která byla až počátku minulého století horká, dokud alespoň jih ostrova nezískal nezávislost. I potom nenormální stav vyjadřovala použitá jména. Na jižní straně stát Irsko a na severu Severní Irsko jako součást Spojeného království. Až oba pojmy dohromady dávaly Irsko zeměpisné, jehož traumatem zůstává rozdělení politické.

Dlouho platilo, že nejlepším možným výsledkem je stav, kdy se daří násilí udržovat na snesitelné úrovni. To znamená stav, kdy už pravidelně nevybuchují bomby nastražené Irskou republikánskou armádou uprostřed Londýna a kdy pravidelné každoroční pochody jedné či druhé komunity sice provázejí srážky, ale místa, kudy procházejí, se nemění v dějiště masakrů. Opotřebovávací taktiku obě strany opustily, až když přišla ke slovu letitá zkušenost, že mír se uzavírá s nepřítelem. V severoirských poměrech to znamenalo, že šéfové tajné Irské republikánské armády přestali začali dávat řednost ne nočním výpadům, ale jednáním před zraky televizních kamer. Na britské straně se začala veřejně a nahlas vyslovovat jména jako Gerry Adams a Martin McGuiness a ne výrazy jako "muž s vousem". Sednout si ke společnému stolu je nesmírně důležitý, ale pořád ještě první krok. Přelomová Velkopáteční dohoda vznikla sice na jaře před devíti lety, ale stále ještě není naplněna. Příčinou kroků zpět, které přišly po každém kroku vpřed, byla hlavně nedůvěra. Proto trvalo roky, než se Irská republikánská armáda odhodlala vzdát se obsahu svých tajných arzenálů a než zástupci protestantů podmračeně vzali na vědomí, že předání zbraní se uskutečnilo pod nezávislou kontrolou. Londýn měl při všech obratech jednu starost a jednu zbraň. Starost, že třebas jediný útok z té či oné strany spustí novou řetězovou reakci násilí, a zbraň, která se s trochou nadsázky dá připodobnit nástroji učitele. V minulosti pokaždé, když v Severním Irsku zkolabovala politická jednání mezi protestanty a katolíky, kteří potom nebyli schopni se dohodnout na fungující místní vládě, Londýn vzal správu přímo do svých rukou. To je situace, kdy přijdou zkrátka obě soupeřící strany. Právě z tohoto důvodu bylo před pěti lety pozastaveno fungování severoirského parlamentu. Kdo se chtěl dostat legálně k moci, musel se obrátit k voličům a podmínkou pro konání nových voleb bylo v prvé řadě uznání legality policie zástupci severoirských katolíků, v prvé řadě stranou Sinn Fien, která byla a je politickou tváří Irské republikánské armády. Sinn Fein kvůli tomu minulý víkend dokonce svolala zvláštní kongres za účasti dvou tisíců delegátů. Gerry Adams měl dobrý důvod s ulehčením prohlásit, že přijaté rozhodnutí bylo vpravdě historické. Význam tohoto gesta nejlépe vyjadřují tři stovky zabitých příslušníků severoirské policie, kteří v minulosti přišli o život rukami bojovníků Irské republikánské armády. Výmluvný předák protestantů z Demokratické unionistické strany reverend Ian Paisley vystihl váhu okamžiku, když prohlásil, že "obě strany věděly, že to je nyní, anebo nikdy." Politici rádi přehánějí, proto se až po 7. březnu, kdy si voliči vyberou nové poslance, dozvíme, zda nejnovější naděje v Severním Irsku obstojí ve zkoušce času.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .