Čeho je moc, toho je příliš

23. květen 2007

Pokud patříte k těm, kteří jsou schopni hltat nové a nové plky o týraném chlapci z Kuřimi, který je v hovoru s novináři veselý, a o Aničce, která je třeba Barbora, a možná jí není třináct, nýbrž čtyřiatřicet - pak vás varuji, nečtěte v zájmu svého duševního zdraví dál. Stejně o nic nepřijdete, šokující odhalení vás ještě čekají, poněvadž dosavadní vývoj kauzy, bohatý na překvapení, signalizuje, že se z třinácti alias čtyřiatřicetileté Aničky-Barbory musí nutně vyklubat padesátiletá, leč mladě vypadající Máří. Anebo sedmdesátiletý člen žebravého řádu dervišů Alí, kterému se v hodinách mystického souznění s Alláhem samovolně stočily vlasy do culíků a vyhladila se mu pleť.

Nechci se dotknout citlivých duší - ale jak jinak se s touhle kauzou vyrovnat, než s pomocí ironie? Kdosi se nás tady denně pokouší krmit záplavou dohadů, štěků, pravd, polopravd a pitomin; dnes je to tak, zítra úplně jinak - ale vždy se tomu věnuje velký prostor, nejlépe celá novinová stránka, nebo dokonce dvě. Zarážející, ale v českých podmínkách příznačné je, že touto typicky bulvární metodou pracují i listy, které se označení za bulvární srdnatě brání. Jejich šéfredaktoři by nepochybně řekli, že vycházejí vstříc zájmu veřejnosti o co nejčerstvější informace podané v souvislostech. Nicméně výsledek se nechtěně podobá znamenité práci Jaroslava Haška o nalezenci Toničce. Nepletu-li se, vydržel Hašek sledovat v geniálně parodickém bulvárním stylu proměnlivé osudy nalezencovy po čtyřiadvacet kapitol. Samozřejmě, ani on to nedělal zadarmo. Ale byla to aspoň čistá hra: Hašek si dělal legraci a nepředstíral nic jiného.

autor: msl
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.