Bylo to zvláštní výročí

Řada mediálních iniciativ měla společný motiv: snahu dopídit se toho, odkud vlastně přišel podnět k oné změně a jaké byl povahy. Nějaký projev spontánní a upřímné radosti z nově nabyté svobody jsem letos nezaznamenal. A pokud někde byla, překryla ji ta investigativní zvídavost, za níž cítím otázky typu: Jak se to vlastně stalo? Ba dokonce: Co se to vlastně stalo?

Výsledek detailní rekonstrukce sledu tehdejších událostí by byl jistě zajímavý, přiznám však, že jeho naléhavou potřebu necítím. Jakési zásadní rozumění je tu přece nasnadě. Socialismus sovětského typu se prostě zhroutil jak ve své pravlasti, tak i v přilehlé Evropě. - Představte si hodně ojeté a úplně prorezlé auto, v němž už nic nefunguje pořádně. Zdali se rozsype nárazem, protože selhaly brzdy, nebo pouhým najetím na rigol, nebo ještě nějak jinak, to už není tak důležité. Byla to rachotina a rozpadnout se prostě musela. Problém nevidím v tom, co bylo poslední kapkou, posledním štulcem, ale v tom, že jsme tady u nás s jejím neslavným koncem nepočítali. Ani papaláši, ani disidenti, ani řadoví občané.

Snad to tušilo jen pár lidí uvnitř partajního a bezpečnostního aparátu. V pravlasti reálsocialismu běžel už pár let gorbačovský pokus prodloužit život dokonávajícího dinosaura; pokus marný, zpozdilý a svým způsobem tragický. Je možné, že pány Lorence, Hegenbarta a bůhvíkoho ještě, napadlo na poslední chvíli přehodit tady u nás výhybku na perestrojkovou kolej. Bylo však pozdě, rachotina tu hrbolatou cestu dějinami už nevydržela. V té paletě mediální pozornosti věnované listopadovému výročí mě zaujala pouliční televizní anketa. Těm dotazovaným asi opravdu nebylo jasné, proč u nás komunistický režim zkolaboval, i když podle věku byli toho pamětníky. Nepodezírám redaktory, že si své respondenty předem vybírali. V prostředí, které je mi osobně dostupné, to dopadá stejně. - Je docela možné, že tehdy, před 14 lety, jsme prožili zhroucení režimu, o němž jsme se domnívali, že tu bude na věčné časy, jako něco neuvěřitelného, neskutečného. Takový zážitek se do vědomé paměti příliš nezapíše. Stejně jako živý, psychologicky významný, ale nesrozumitelný sen.

Kdybychom se cítili být aktivními účastníky dějin, tedy nejen pouhými diváky, kdybychom lépe rozuměli, co pro jednoho každého z nás znamenala normalizace, karambol 1968 a to předtím, asi bychom pamatovali víc a líp. A také bychom o tom uměli vyprávět a tím vyprávěním zaujmout ty mladší. - Povím, co se mi stalo nedávno.

Vykládal jsem studentům o tom, co je to dějinnost, kolektivní i historická paměť - a také jaké kejkle se dají s dějinným vědomím dělat. Byli to vysokoškoláci. Loni maturovali. Zeptal jsem se, u koho z nich na jejich gymnáziu dotáhli výuku dějepisu dál než k 2. světové válce. V posluchárně bylo 60 až 80 lidí. Přihlásilo se necelých deset.