Byli Češi připraveni na Velkou válku?

Hrozba války visela nad Evropou už mnohem dříve, než k samotnému střetu došlo, vysvětluje historik Josef Tomeš z Masarykova ústavu Akademie věd. „Nejpozději od roku 1908, od anekční krize, která následovala po mezinárodní krizi v souvislosti s anexí Bosny a Hercegoviny Rakouskem-Uherskem na podzim 1908, byla na prahu roku 1909 válka na spadnutí.“

Tehdy se ještě diplomatickou snahou podařilo vojenský střet odvrátit. K dalšímu vyhrocení došlo za balkánských válek v letech 1912 až 1913. Ani tehdy nebylo ke konfliktu daleko. V roce následujícím pak došlo k sarajevskému atentátu a známým událostem. „Česká společnost této doby žila ve zvláštní letargii. V čase velké stability, prosperity v Evropě. Byla to doba operetních valčíkových melodií, jakoby osud chtěl dát Evropě užít si cosi bezstarostného, radostného, než přijde k osudovému zvratu a k oné konflagraci," hovoří Josef Tomeš.

Podobně by se dala charakterizovat i politická scéna. Málokdo válku očekával v brzké době. Většina politických stran se domnívala, že pokud válka vypukne, nebude to dřív než v roce 1915. Výjimkou byla Česká strana státoprávně pokroková. Toto malé uskupení dlouho upozorňovalo na možnost evropské války a spojovalo s ní mezinárodní řešení české otázky, respektive obnovy českého státu, ať už v mezích Rakousko-Uherska, či mimo jeho rámec. V květnu 1914 přijala strana manifest k Evropě, v němž odmítla trojspolkovou orientaci monarchie a načrtla program možného českého odboje v případě vypuknutí světové války.

Manifest publikoval stranický deník Samostatnost. Podle Josefa Tomeše politická místa reagovala minimálně: „Toto ilustruje situaci, která se radikálně nezměnila ani po sarajevském atentátu, vedoucí politici byli vypuknutím války zaskočeni na dovolené. Nelze se divit, byla to doba prázdninová, doba vrcholného léta, začínaly žně, chystaly se svatoanenské veselice. Noviny anoncovaly, jaký výletní vlak kam 26. července 1914 z Prahy odjíždí.“

Čeští vojáci|foto: Archiv Josefa Šípka

Po vypuknutí bojů se přiostřil postoj státní moci k obyvatelstvu. Nastal zcela odlišný režim, než byl v monarchii do té doby. Do kompetence vojenských soudů spadaly politické delikty civilistů. Byla to doba persekucí, kdy docházelo k popravám.

Již v prvních dnech války se začaly formovat v Rusku a ve Francii první symbolické dobrovolnické jednotky. Staly se základem pozdějších československých vojenských jednotek, působících v Rusku, ve Francii, po mnoha peripetiích v roce 1918 i v Itálii. „Byly to jednotky, které vstoupily do historie pod oním názvem legie,“ říká historik Josef Tomeš.

Čtěte také

První světová válka přinesla velké změny ve vybavenosti armád. Odborník na vojenskou techniku Jan Haas podotýká, že jednotlivé země šly do konfliktu poměrně dobře vybaveny. Jenže nepočítaly s prudkostí konfliktu a s velkou spotřebou materiálu, především zbraní a munice: „V důsledku toho se válka stala zákopovou, kdy se fronty zastavily a bojovalo se několik let o pár metrů území. V rámci těchto bojů bylo zapotřebí nových druhů zbraní, které mohly přispět na urychlení operací, a to především letectvo, a dělostřelecké zbraně, kdy se začaly používat minomety. Ty vyráběly postupně asi od roku 1915 všechny zúčastněné země.“

Na našem území byla významným výrobcem zbraní plzeňská Škodovka, která dodávala munici a dělostřelecké zbraně. Už od roku 1914 vyráběla Škodovka také letecké pumy, které využívalo námořní letectvo.

Čeští vojáci v 1. světové válce|foto: Archiv Jitky Burianové

Podle Jana Haase byly také zavedeny chemické zbraně, především dělostřelecká munice, která se začala používat na všech frontách: „Byly to například Livensovy vrhače plynových bomb, vypouštěl se plyn z klasických lahví, což bylo vypouštění chloru. Následně byly vyrobeny třeba yperit nebo lewisit, používaly se často a měly za následek spousty mrtvých a zraněných, kteří si nesli po válce následky až do smrti.“

Ve Francii byl poprvé využit nový vynález, tank. Stále účinnější zbraně znamenaly větší nebezpečí pro vojáky, zdokonalení se proto dotklo vojenských přileb. „Plechové přilby používala jenom německá armáda, ovšem tyto přilby nebyly schopné ochránit hlavu vojáka před střelami z kulometu, pušek nebo před střepinami granátů nebo leteckých pum. První přilby měla francouzská armáda, vzor 15, takzvané Adriany, které byly jenom z plechu. Ocelové přilby začali používat jako první Němci v roce 1916,“ zdůrazňuje Jan Haas.

Čtěte také

Konec války s sebou přinesl významné změny politické mapy. Rusko a Německo zůstaly zachovány, ovšem se zcela jiným režimem. Německá říše coby republika a bolševický sovětský stát, později Sovětský svaz. Obě země ztratily velmocenskou pozici. Naopak posílila Francie, Anglie či Spojené státy. K největším změnám došlo na území střední a jihovýchodní Evropy. Rakousko-Uhersko jako soustátí přestalo existovat a rozpadlo se na jednotlivé nástupnické státy, ke kterým patřila i Československá republika.

Druhým nástupnickým státem se stala Rakouská republika, vzniklo také Maďarsko, kterému zbyla zhruba třetina původní plochy uherské říše. Dalším nově vzniklým státem bylo Polsko, které před první světovou válkou neexistovalo. Jeho území bylo rozděleno mezi Rakousko-Uhersko a německou a ruskou říši. Po válce pak z těchto záborů vznikla Polská republika.

Výroba dělostřeleckých nábojů ve Škodovce|foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jaký byl vlastně vztah Čechů k monarchii, především na sklonku jejího trvání? Přetrvávají ještě mýty ve vztahu k Rakousku-Uhersku? „Máme představu, že všichni Češi shodili okovy monarchie. Trochu nám splývá, že se jednalo o konec války. Je těžko rozlišit, kteří z těch lidí se radovali nad vznikem českého státu a kteří nad tím, že skončilo čtyřleté válečné utrpení. Nelze nevidět, že na začátku války Češi rukují ukázněně. Žádné zprávy nejsou k dispozici o tom, že by odepírali službu. To jsou pozdější legendy o jejich odporu,“ hovoří Jiří Rak, historik z Institutu mezinárodních studií Univerzity Karlovy.

Příčiny je nutné vidět v tom, že dlouhá léta žila Evropa v relativním klidu. Poslední válečné střety na našem území byly podle Jiřího Raka hodně vzdálené: „Všichni počítali s tím, že do švestek budeme zpátky. Že bude krátká válka, bude jedna generální bitva, uzavře se mír, ať to dopadne, jak dopadne, a půjdeme domů. A místo toho přišel šok těch zákopů a plynů, dalekonosných děl, všech hrůz, které k tomu trvaly čtyři roky.“

Čtěte také

Do jaké míry ovlivnilo panování císaře Františka Josefa I. vztahy Čechů s monarchií? Podle Jiřího Raka tato oblast není dosud přesně zakotvena v našem historickém povědomí. Situace se za císařova téměř sedmdesátiletého panování měnila. Fenomén neuvěřitelně dlouhé 68leté vlády Františka Josefa I. je do jisté míry rozhodující. Císař se stal symbolem a jako symbol fungoval.

„V českém případě je to zvlášť pikantní. V době, kdy vrcholí oddanost monarchie, to je revoluce 1848-49, císař nastoupí na trůn a rozpustí říšský sněm. Zavede absolutismus a Češi ho moc rádi nemají. Na přelomu 19. a 20. století naopak kulminuje vztah k jeho veličenstvu, ke stařičkému mocnáři, kterého měli opravdu upřímně rádi. U války se zapomíná na to, že rakouský voják nepřísahal rakouskému státu ani monarchii, ale osobně císaři. Byl vázán věrností osobě panovníkova. Takže je možné odhadovat, že i vstup do legií se stával hromadnějším po smrti Františka Josefa, neboť oni se už necítili být vázáni přísahou,“ míní historik Jiří Rak.

28. říjen 1918 na Václavském náměstí|foto: neznámý, volné dílo

Co tedy z řečeného vyplývá? To, že vztah Čechů k monarchii nebyl tak a priori nepřátelský, jak se traduje. „Na konci války, kdy Češi vyrazí do ulic a radují se, oni vlastně nevěděli, jestli to bude republika. Císař Karel předtím vydal manifest o federalizaci říše, kde se mluvilo o českém státu. A ti muži 28. října byli velice šikovní. Nezdůrazňovali republiku, ale zdůrazňovali český stát. Zástupci rakouských vojenských a mocenských úřadů, kteří tady byli, oni vlastně nevěděli, jestli nenaplňují císařův manifest. Takže já bych byl dost opatrný s tím, proč lidi tak venku jásají.“