Byl Mnichov nevyhnutelný?

29. září 2008

Je skutečně podivuhodné, že v české publicistice existuje o řadě záležitostí téměř dokonalá shoda. Platí to i o systému mírových smluv, který uzavřel první světovou válku, o tak zvaném versaileském systému. Dnes se u nás obecně soudí, že to bylo uspořádání téměř od základu špatné. Byl to ovšem také systém, který dal vzniknout nezávislému Československu.

0:00
/
0:00

A jestliže byl tento obecný kontext plný chyb, pak spočívala existence Československa na podemletých základech. Není divu, že republika v letech 1938 a 1939 skončila neslavně.

To se můžeme dočíst v desítkách publicistických statí. Československo si podle těchto názorů už ve své DNA neslo virus rozkladu. Konsensus, který se na tom v publicistice vytvořil, je pozoruhodný. Neméně pozoruhodné však je, že tato shoda je zcela mimo realitu.

Bylo by žádoucí si už jednou provždy uvědomit, že to nejsou čeští publicisté, kdo má patent na výklad a interpretaci historie. Samozřejmě, že mohou a musí říci své, diskutovat může každý. Ale v naší realitě slýcháme jen jejich hlasy. Podívejme se proto, jak o dané věci smýšlí lidé povolanější, totiž historici. A předesílám: nemyslím historiky české. Ještě důležitější je, jak historii vidí jejich němečtí, britští, američtí nebo francouzští kolegové. Takže: skutečně byla realita stvořená v Evropě po roce 1918 odsouzena k zániku, a tedy i Československo nevyhnutelně směřovalo do Mnichova?

Versailleský systém měl řadu chyb; tak jako každé mírové uspořádání. Německo bylo poníženo, ale ne tolik, jak se u nás obecně soudí. Jen pro příklad: na reparacích zaplatilo méně než Francie po své porážce Bismarckem v roce 1871. Reparace Německo hospodářsky nevysávaly. Tvrdí-li někdo opak, pak jen papouškuje propagandistické teze německé nacionální pravice, včetně té nacistické. Podstatná je ale jiná věc: mezinárodní historiografie se dnes shoduje na tom, že rok 1925 byl, nebo spíše mohl být, skutečným přelomem. Locarnské smlouvy chtěly v Evropě zahájit etapu pacifismu a mírového řešení sporů. Edvard Beneš to naprosto pochopil a proto považoval Locarno za úspěch i pro Československo, i když se mu ve švýcarských lázních nedostalo přímé garance hranic s Německem. Praha si totiž dobře uvědomovala, že československo-německý vztah je odvozen od poměru mezi Německem a Francií. Pokud ten bude přátelský, bude to znamenat, že se oba státy vydaly na cestu míru a usmíření. Vzájemné spory by svědčily o opaku a byly by pro Československo katastrofální, jak se později konec konců ukázalo. Locarno tak Evropě dávalo perspektivu usmíření, podpořenou tehdejší konjunkturou a počínající prosperitou. Je ovšem tragédií Československa a celé Evropy, že to vše jen o čtyři roky později přervala světová hospodářská krize. Pokud by starý kontinent dostal, řekněme, 20 let nerušeného vývoje, dějiny se mohly ubírat zcela jinými cestami.

To vše není nějakým mým výmyslem. Na takové interpretaci se shoduje drtivá většina západních historiků. Je pak skutečně komické, že v nedělním vydání našeho pořadu Názory a argumenty hovořili pánové Petr Pithart a Jiří Hanák o Locarnu způsobem, jaký hlásala československá historiografie v padesátých letech. Inu, neškodí si občas přečíst něco ze závěrů světových historiků.

Předchozí odstavce přitom s Mnichovem a okleštěním Československa bezprostředně souvisejí. První republika mohla přežít jen tehdy, pokud by sousední Německo zůstalo demokratické. Otázka demokracie v Německu a mezi sudetskými Němci, to byl kardinální problém Československa, nikoliv národnostní otázka jako taková. Historici se dnes shodují, že demokracie v Německu měla šanci, že Versailles žádné fatální předurčení neznamenalo. Hospodářská krize však tyto nadějné výhonky zadusila a k moci v Berlíně přivedla nacistický režim. S ním samozřejmě jakákoliv koexistence možná nebyla.

Je už načase, aby se i u nás o Mnichovu hovořilo historicky korektně: tedy jako o výsledku velmocenské konstelace. Francie ve své strategii nepřipouštěla možnost, že by na kontinentě bojovala sama, od 30. let počítala s pomocí Velké Británie. Není tedy pravdou, že by Třetí republika nechtěla Československu za žádných okolností jít na pomoc. Učinila by tak jedině pokud by měla britskou podporu. Taková britská politika byla ale díky fenoménu zvaný appeasement víc než nepravděpodobná. Na tom nemohlo Československo nic změnit. Vyčítat Benešovi, že to nevzal v úvahu, je zjevný nonsens; co tedy měl jiného dělat? Československo nemohlo než spoléhat na pomoc demokracií, když samo bylo jedinou přeživší demokracií střední a východní Evropy. Bylo fatálním selháním Británie a Francie, že si neuvědomily, o co Hitlerovi ve skutečnosti jde.

Jenže, v roce 1938 už bylo na zachraňování Československa pravděpodobně pozdě. Nadějný vývoj z druhé poloviny dvacátých let byl přerván. Uvědomme si ale, že pozitivní možnosti tady byly. Nevěřme těm, kdo hovoří o naprosté beznadějnosti versailleského systému a nevyhnutelnosti československé katastrofy. Na západ od našich hranic by byli k smíchu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: oho
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.