Bush, boty a Arabové

Zejdí byl vzápětí zlikvidován postávajícími strážemi a jeho bratr tvrdí, že byl surově zmlácen a má zlomená žebra a ruku. Nyní Zejdí čeká na soud, který se možná uskuteční až za několik měsíců. Pokud bude obžalován z útoku na prezidenta, může dostat podle současných iráckých zákonů sedm až patnáct let.

Zejdího čin samozřejmě nikoho neohrozil na životě, ale je jasné, že hození boty je v regionálním kontextu velmi silným projevem negativního názoru na amerického státníka. Jak známo, boty jsou obecně v Orientu, a zejména v islámu považovány za cosi nečistého - proto je kupříkladu třeba do mešity vstupovat zásadně bez nich. Pokud boty někam přenášíme, je vhodné je držet v levé, tedy nečisté ruce, a to pokud možno podrážkami k sobě. Při sezení je třeba mít obě nohy na zemi, a neukazovat podrážky ostatním lidem, kteří by se mohli urazit. Také mnoho nadávek se týká bláta na botách nebo zašlapávání. Pamětníci si jistě vzpomenou, že Saddám Husajn kdysi nechal vyhotovit portrét Bushe staršího na podlahu hotelu Rašíd, kde byli ubytování mezinárodní zbrojní inspektoři, kteří se tak nemohli vyhnout šlápnutí tehdejšímu americkému prezidentovi do tváře. Něco podobného se ovšem brzy na to stalo samotnému Saddámovi, když po jeho svržení Iráčané zasypávali jeho sochy a portréty svými botami.

Vraťme se však k Zajdímu. Irácký prezident Talabání označil jeho čin za urážku spojence a také urážku celého Iráku. Zejdí se však pravděpodobně nemusí ničeho zvláštního bát, nikdo si nedovolí dát mu příliš velký trest. Jeho čin sice odsoudil i irácký premiér Málikí, ale vzhledem k tomu, že se nedávno sám transformoval na nacionalistu, který se chlubí tím, jak dotlačil Američany k brzkému odchodu ze země, nebude si pálit prsty proti muži, který se stal arabskou celebritou. V samotném Iráku, v pásmu Gazy a na mnoha dalších místech arabského a muslimského světa se pořádají demonstrace na jeho podporu, a o Zejdím se mluví jako o světle v temnotě a velkém hrdinovi.

Také televize Al Džazíra například hlásí, že na své debatní stránce zaznamenala v souvislosti s nedělním incidentem rekordní ohlasy. Devadesát procent názorů je jednoznačně kladných, a Zejdího výkřik o tom, že Bush se má omluvit iráckým vdovám a sirotkům, čtenáři jasně a často patetickými slovy podporují. To je věc, která stojí za zamyšlení, a která vypovídá cosi o stavu irácké společnosti a zejména okolního arabského světa. Ten je, zdá se, ještě desetiletí po dekolonizaci stále silně ovlivněn pocity ponížení a frustrace ve vztahu k Západu, které vydává za projev hrdosti a vlastenectví.

Je zajímavé Bushův případ srovnat například se Saddámem Husajnem. Ten byl a pořád je zejména mimo Irák mnoha Araby obdivován, a to přesto, že šlo o jednoho z nejkrutějších diktátorů své generace. Nikde se nepořádaly demonstrace proti jeho krutovládě, a naopak je dosud považován za velkého vůdce, který dokázal dlouho odolávat Západu. Bush mladší je naopak běžně označován za válečného zločince a krutovládce, přestože fakt, že na něj někdo jen tak může házet boty, svědčí o opaku. Za Saddáma se žádné boty neházely, už jen proto, že žádné tiskové konference v pravém slova smyslu nepořádal, a samozřejmě neexistovala ani televize Al Bagdadíja, která vrhače bot Zejdího zaměstnává.

Arabský svět však Bushe skutečně vnímá jako masového vraha. Fakt, že jen malé procento z Iráčanů padlých během pěti-a-půl-leté okupace zemřelo americkou rukou, zajímá málo koho - cizinec Bush je automaticky považován za zodpovědného za všechny mrtvé, i když třeba zemřeli při útoku Al Kajdy. Logika tu nehraje žádnou roli. Bush je především obětí dlouhodobého mentálního problému, který má celý region sám se sebou, a se svým neuspokojivým postavením ve světě. Arabové sami sebe vnímají především jako oběti cizí konspirace, a Bushovy skutečné chyby, kterých se nepochybně dopustil, nejsou v tomto ohledu důležité. Kdyby ano, musela by obuv létat na někoho úplně jiného, i když představa, že kdosi hodí polobotkou na Muammara Kaddáfího nebo Bašára Asada, je zcela surrealistická. Ovšem zlost, která mířila na Bushe, je v arabském světě společensky přijatelná nebo dokonce oceňovaná. Navíc je tato protibushovská nevůle často podvědomě mířená na arabské diktátory, vůči kterým si to nikdo nemůže dovolit, a to zejména ty, jež jsou považováni za americké loutky, například vládce Egypta nebo Saúdské Arábie.

Důkazem toho může být, že mezi respondenty na stránkách Al Džazíry se přece jen objevily stopy po nespokojenosti s poměry ve vlastním regionu. Jeden čtenář zavtipkoval, že arabští vládcové by měli pořádat tiskovky v mešitách, aby si byli jisti, že všichni budou bosí. Jistý palestinský novinář zas žertoval, že jednotky prezidenta Abbáse by měly preventivně zabavit všechny boty na západním břehu.

Vraťme se však k Bushovi a Iráku. Je vlastně paradoxní, že "polibek iráckého lidu" v podobě bot k němu přilétl v době, kdy přijel zpečetit dohodu o definitivním odchodu amerických vojáků. Podle ní mají američtí vojáci zmizet z iráckých měst v polovině příštího roku, a definitivně by z Iráku měli odejít v roce 2011. Budoucí americký prezident Obama dokonce slibuje ještě rychlejší odchod. Stažení jednotek v současné chvíli vypadá spíše jako nenápadný úprk zahanbených Američanů, a to přesto, že právě v posledních měsících spadla čísla o počtu civilních obětí a bezpečnostních incidentů na dosud vůbec nejnižší úroveň.

Úlevu z ústupu ze šlamastyky dal najevo i britský premiér Gordon Brown, který ve středu během své náhlé návštěvy Bagdádu oznámil úplné stažení čtyř tisíc britských vojáků do července příštího roku, kteří operovali na šíitském jihu.

Vzpomínka na krvavé atentáty posledních let potlačuje v irácké i západní debatě úvahy o tom, jak by asi život v Iráku vypadal, kdyby mu ještě pořád vládl Saddám, a vlastně také znemožňuje těm Iráčanům, kteří se na západní intervenci dívají méně nesmiřitelně, projevit svůj skutečný názor. Je totiž možné, že lidí, kteří s vrhačem bot Zejdím v skrytu nesouhlasí, je víc než těch, kteří ho hlasitě označují za hrdinu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .