Bursík skončil u Zelených

12. červen 2009

Martin Bursík rezignoval na funkci předsedy Strany zelených. Avízoval to již před volbami do Evropského parlamentu. Říkal, že když strana nezíská ani jeden mandát, opustí svůj post. Na první pohled je to tedy férové, sympatické jednání člověka, který drží slovo a vyvozuje osobní zodpovědnost. Podobných úkazů je na české politické scéně jako šafránu. Přesto Bursíkův odchod z čela Zelených nemá pouze tuto jedinou - "mirko-dušínovskou" interpretaci.

Když se podíváme do Bursíkova politického životopisu, najdeme tam řadu zajímavých položek. V letech 1990 - 1992 - byl poslancem České národní rady (nejprve za Občanské fórum, později za Občanské hnutí). Do dubna 1996 byl členem a poté místopředsedou Občanského hnutí, které se v roce 1993 přejmenovalo na Svobodné demokraty a koncem roku 1995 sloučilo s Liberální stranou národně sociální (LSNS). V letech 1994 až 2002 byl členem zastupitelstva hlavního města Prahy (původně zvolen za Svobodné demokraty; od roku 1996 jako nezávislý zastupitel; od roku 1999 za KDU-ČSL).

Na jaře 1998 byl ministrem životního prostředí ČR ve vládě Josefa Tošovského, která se zrodila jako důsledek "Sarajevského atentátu" a byla předehrou dlouholetého mocenského monopolu sociálních demokratů. Na podzim téhož roku byl volebním lídrem Unie pro Prahu v komunálních volbách; neúspěšně kandidoval na primátora Prahy. Od února 1999 do roku 2003 byl členem KDU-ČSL.

Vedle politické dráhy se činil i podnikatelsky. V letech 1999 - 2007 byl jednatelem a společníkem poradenské společnosti Ecoconsulting s.r.o., která se specializovala na oblast energetiky a životního prostředí. Přičemž v témže čase, mezi roky 2002 až 2005, byl současně poradcem ministra životního prostředí ve stejné oblasti - energetiky a životního prostředí. Je zajímavé, že žádný z našich tzv. investigativních novinářů tehdy nevytáhl jeho případ na světlo světa jako flagrantní příklad kolize zájmů.

V červnu 2004 vstoupil do Strany zelených. Po roce a čtvrt se stal jejím předsedou. A spolu s ní také vstoupil po volbách roku 2006 do Poslanecké sněmovny. Byl jedním z hlavních tvůrců nesourodé vládní koalice ODS, lidovců a Zelených. Navštěvoval sídlo ODS na Jánském vršku a jednal s Mirkem Topolánkem dlouho před volbami, už na podzim 2005, a proto nemohlo být žádným překvapením, že Topolánek vsadil právě na něj, když sestavoval svoji vládu. Jenomže se přepočítal. Bursík není a nikdy nebyl zárukou stability. Veškerá jednota Zelených se vytratila při prvních problémech. Bursík se ji snažil vyřešit silově - vypuzením neposlušných funkcionářů z řídících pozic, a poté i ze strany. Počínal si přitom jako zdatný kádrovák a zákulisní intrikán z dob dávno minulých. Co si o svých spolustranících upřímně myslí, jsme se ostatně mohli dočíst ve slavném emailu své stranické i osobní partnerce Kateřině Jacques.

V říjnu 2008 Strana zelených pod Bursíkovým vedením propadla ve volbách do Senátu a krajských zastupitelstev. A stejný výsledek - totiž nulu - dosáhla i ve volbách do Evropského parlamentu. 8. června Martin Bursík rezignoval na funkci předsedy Strany zelených. Uvedená inventura je zřejmým důkazem, že Bursík vždy jednal především v souladu se svými osobními zájmy. Převlékal strany jako košile, hledal takové umístění, které by mu skýtalo vliv a moc, a to vcelku v libovolné politické konstelaci. Bursík rozhodně není ideolog, to prokázal za těch dvacet let víc než přesvědčivě. Nemá žádný pevný hodnotový rámec, s jedinou výjimkou: nesnáší presidenta Václava Klause. Tato emoce má dávné kořeny, ještě z dob Občanského fóra. Bursík nikdy nevynechal příležitost, aby si do presidenta mohl kopnout. V tom si musel být blízký s Mirkem Topolánkem, jehož osobní zahořklost vůči Klausovi také leckdy přebíjí rozumové jednání.

Odchod Martina Bursíka z čela Strany zelených tak můžeme velice dobře chápat jako opuštění potápějící se lodi. Zelení za poslední dva roky jasně prokázali, že nejsou schopni nabídnout veřejnosti žádnou myšlenku, žádný cíl, nejsou schopni se kolem žádné myšlenky semknout a identifikovat se s ní. Je to jen nahodile sebraná snůška kariéristů a ekofanatiků, jejíž rozpad byl dán už v jejích genech. Bursík po volbách do EP pochopil, že strana nemá nejmenší šanci uspět v podzimních volbách do Poslanecké sněmovny a její parlamentní, nejen vládní dny jsou sečteny. Co by tedy dál v takové straně pohledával?

Bude zajímavé sledovat, kam další Bursíkovy kroky povedou. Je pravděpodobné, že do dalšího subjektu, který bude slibovat nějakou novou, další alternativu, naději a změnu. Možná dokonce, že takový subjekt nakrátko zase zazáří jak kometa na politickém nebi, vynese na chvíli Bursíka na nějakou exekutivní oběžnici - než zase zhasne. Jisté je jedno: Martin Bursík u toho pádu už nebude: půjde zase dál svou cestou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Petr Žantovský
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu