Bulharští účastníci invaze do Československa se brání: Nebyli jsme agresoři

Na obsazování Československa se před půlstoletím podíleli i bulharští vojáci. Někteří z těchto přímých účastníků ale nyní rozhodně odmítají, že by byli agresory, všímá si agentura AFP, která přináší jejich svědectví. „Pokud jsme byli okupanty, co jsou potom dnešní vojáci Severoatlantické aliance vyslaní do Iráku a Afghánistánu?“ ptá se rozhořčeně plukovník v záloze Ljubčo Banov.

V srpnu 1968 jeho jednotka zajišťovala ruzyňské letiště. „Bylo to politické rozhodnutí. Nebylo myslitelné, že by Československu někdo dovolil opustit východní blok. Jako vojáci jsme jen plnili rozkazy a na civilisty nikdo nestřílel. Okupanti jsme nebyli,“ shrnuje lapidárně svou verzi událostí.  

Jizva z Československa

Penčo Valkov, který je dnes podnikatelem, ukazuje jizvu, kterou mu způsobil údajný český ostřelovač v budově nedaleko letiště. „Kryl jsem se, ale měli jsme rozkaz palbu neopětovat,“ vzpomíná.

Bylo mu tehdy osmnáct, a když je 28. července letecky přepravili ze základny na turecké hranici někam na Ukrajinu, vůbec netušili proč. „Letěli jsme ve výšce pouhých 200 až 300 metrů, abychom unikli tureckým radarům. A museli jsme se vyhýbat i rumunskému vzdušnému prostoru, protože Rumunsko se invaze neúčastnilo,“ říká Gospodin Čonkov, jenž Valkovově jednotce velel.

Prý se divili, kde se na Ukrajině vzali. Brzy ráno 21. srpna je pak probudili a oznámili jim skutečný cíl operace. „Velitel nám řekl, že Čechoslováci nás požádali o pomoc a že to tam je horší než za války,“ vybavuje si Čonkov. Vojáci prý dostali možnost nenastoupit do letadel, pokud mají strach. Nikdo se však toho neodvážil.

Když dorazili na ruzyňské letiště, bylo už obsazeno ruskými vojáky. Bulhaři začali kopat zákopy. Informace dostávali pouze v bulharsky tištěném věstníku s názvem Strážce Ruzyně. 

Nátlaku okupantů čelilo především centrum Prahy

Na vzdáleném okraji Prahy zůstali uchráněni dramatických událostí z centra města. Prý čelili určitým projevům nenávisti, ale celkově se vůči nim obyvatelstvo chovalo neutrálně. Před letištěm se jen jednou objevili demonstranti s nápisy „Iditě domoj“. „Bylo to poprvé, kdy jsem v životě viděl demonstrovat civilisty,“ svěřuje se Gospodin Čonkov.

Devátého září nalezli jednoho bulharského vojáka mrtvého. Příčinu se ale nikdy nikdo nedozvěděl. Pár vojáků se netajilo s rozpaky nad svým posláním, většina se ale držela oficiální propagandy. Doma je pak vítali jako hrdiny a dostali třídenní dovolenku. Pokud měl někdo zájem, mohl jít po vojně na univerzitu bez přijímacích zkoušek, stačilo potvrzení, že se zúčastnil „bratrské pomoci“.

Čonkov dnes trvá na tom, že na Čechy nikdo z Bulharů nestřílel. Před deseti lety se účastnil setkání veteránů z akce. S desítkami někdejších spolubojovníků si nechali pro 40. výročí vyrobit trička s kalašnikovem, v jehož hlavni je zasunuta růže, bulharská národní květina, informuje agentura AFP.

autor: rma
Spustit audio

Související