Proti okupaci Československa protestovali i dva běloruští studenti. Za spáleného Marxe šli do vězení

Nejznámější akce proběhla 25. srpna 1968 na Rudém náměstí v Moskvě. Demonstrace se zúčastnilo osm lidí, které milice a KGB zatkly během několika minut.

Málokdo ale ví, že proti okupaci Československa protestovali i dva studenti v běloruském Hrodnu. Oba za to šli na léta do vězení. O téměř neznámé historické epizodě píše běloruský zpravodajský server Tut.by.

Sověti si mysleli, že naši zem zachraňují. Velitelé jim řekli: „Jste ušlechtilí rytíři“

• Upravit
• Smazat

Petra Erbanová šla ráno do práce do zubní laboratoře a sovětský voják jí bezdůvodně prostřelil koleno. Sovětský voják Sergej Magid přijel do Prahy na tanku.

Sjarhej Kalenčenka a Aljaksandr Ramanau tehdy studovali na chemicko-přírodovědné fakultě vysoké školy pedagogické v Hrodně, které leží nedaleko polských hranic. Dvojice se přátelila už od mateřské školy.

Aljaksandr zemřel v roce 2005 a Sjarhej je tak dnes jediným pamětníkem. „Byli jsme mladí. Ani jeden z nás ještě neměl přítelkyni. Víte, byl to spíš takový mladický zápal než promyšlená dospělá pozice,“ vypráví muž.

„Ano, nesouhlasili jsme se vstupem vojsk do Československa. Hodně lidí s tím tehdy nesouhlasilo. Mluvili o tom a rozhořčovali se. Zůstávalo však jen u rozhovorů. Saša ale chtěl něco podniknout,“ vzpomíná Sjarhej.

Mladíka prý tehdy napadaly různé věci. Navrhoval třeba „něco udělat“ se sochou Lenina v centru Hrodna, nebo vyjít na náměstí s plakátem. Či snad něco napsat na asfalt, aby o tom všichni ve městě mluvili?

O tom, že v Moskvě byla už 25. srpna demonstrace, ale studenti nevěděli. Informace se k nim dostala až o hodně později.

Hořící Marx

V září 1968 oba přátelé vešli do jedné z poslucháren staré školní budovy. Zrovna tu probíhala přestavba. Zakouřili si u otevřeného okna a podpálili portrét Karla Marxe.

„Ty jeho vousy pěkně plápolaly. A taky to tam pořádně smrdělo,“ směje se Sjarhej. Z dnešní perspektivy vypadá počínání mladých mužů jako bezvýznamná výtržnost, tehdy to ale byl div ne protivládní čin.

Čtěte takéRusko vytvářením problémů odvádí pozornost, říká Pavel Litvinov, jeden z osmi statečných z roku 1968

Chlapci si řekli, že u toho nezůstanou, a před listopadovým výročím bolševické revoluce provedli další akci. Počmárali a potrhali portréty vůdců proletariátu, vystavené ve foyer budovy. Kromě toho tam zanechali výzvy k ukončení sovětského zásahu v Československu. Ve škole z toho samozřejmě bylo pozdvižení.

Pachatele ale nejdříve neodhalili. Přátelé získali na odvaze a rozhodli se, že udělají ještě něco pořádného. Vyhlédli si další posluchárnu, ale tam už na ně čekali příslušníci KGB. Udal je jeden ze spolužáků, kterému se neopatrně svěřili.

„Dnes mi to přijde zábavné. Jako historka z dávné minulosti. Tehdy jsme ale měli strach. Výslechy, výslechy, výslechy. Byli jsme mladí, naivní a vystrašení,“ vzpomíná Sjarhej. Mladíky soudili podle dvou paragrafů: za výtržnictví a za „šíření pomluv poškozujících sovětské zřízení“.

Rehabilitaci odmítli

Saša Ramanau dostal čtyři roky. Strávil je ve vězení v Orše. Sjarheje Kalenčenku odsoudil ke třem letům, jež si odseděl ve Vaukavysku. Se studiem byl pochopitelně konec.

„Po propuštění mi dokonce bezpečnostní orgány cosi navrhovaly, já ale odmítl a šel jsem do stavebnictví. Vydržel jsem tam 40 let. Pracoval jsem dokonce i na jednom oddělení krajského výkonného výboru. Nakonec jsem i vystudoval. Teď už jsem v důchodu,“ vypráví Sjarhej.

„V devadesátých letech jsme mohli požádat o rehabilitaci. Saša se ale naštval: jak je to možné? Když nás zavřeli, žádný papír po nás nechtěli, a o rehabilitaci bychom měli prosit? Tak jsme odmítli,“ vysvětluje muž.

Aljaksandr Ramanau zůstal podle slov svého přítele disidentem, s vládou byl na kordy a psal básně i prózu. Vydal dokonce samizdatovou knihu Proletáři ducha. Existuje jen v pěti výtiscích, které sám přepsal na stroji.

„Po roce 2000 Saša napsal na české velvyslanectví v Bělorusku o našem příběhu, bohužel mu ale nikdo neodpověděl,“ říká Sjarhej Kalenčenka. Svého činu nelituje. Prý to byl významný protest – demonstrace nebo jiná aktivní vystoupení jim tehdy připadaly jako něco nepředstavitelného, nereálného.

Zavřen na psychiatrii

Server Tut.by připomíná, že z osmi účastníků zmiňované demonstrace na Rudém náměstí unikla odsouzení jen jednadvacetiletá Taťána Bajevová. Podařilo se jí vyšetřovatele přesvědčit, že šla jen náhodou kolem. Ostatní skončili v trestaneckém táboře, ve vězení nebo v psychiatrické léčebně.

Kromě už zmiňované moskevské demonstrace protestoval v Kyjevě Bělorus Michas Kukobaka. Nejdříve poslal dopis s protestem na československý konzulát, a když ho na konci roku 1968 povolali na vojenskou správu, prohlásil: „Jestli vás napadne poslat mě do Československa, obrátím samopal proti vám, proti okupantům, a postavím se na stranu lidu.“

V roce 1969 pak Kukobaka napsal otevřený dopis na obranu ukrajinského spisovatele Anatolije Kuzněcova, který odjel do Londýna a žádal tam o politický azyl. Chtěl, aby dokument vyšel v novinách Komsomolská pravda, místo toho se ale dostal do rukou KGB. Příštích šest let Kukobaka strávil v psychiatrických léčebnách. Později také pokračoval v odporu proti sovětskému režimu.

Michase Kukobaku v roce 2015 pozval do České republiky Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Čin běloruských studentů ale zůstal nepovšimnut. Sjarhej se jen usmívá, jako by chtěl říct: nedělali jsme to pro slávu. Pro mládí jsou prý podobné nepromyšlené, ale zásadové činy příznačné. Od toho je to ostatně mládí, uzavírá svou vzpomínku Sjarhej Kalenčenka.