Budoucnost izraelské pravice

Šaron hlasování přežil, ale ve skutečnosti se Likudu toto unikátní politické harakiri téměř podařilo. Rozhodnutí o předčasných primárkách neprošlo o jediné procento, a znalci vnitro-stranické politiky soudí, že kdyby se opravdu primárky konaly, členové Likudu by Šarona vlády zbavili.

Proč? Hlasování se konalo ve velmi rozrušené době - v září Izraelci dokončili stahování svých vojáků a osadníků z pásna Gazy a tento krok mnozí přívrženci izraelské pravice Šaronovi nikdy nezapomenou. Odchod z Gazy je v Evropě, ale i na izraelské levici vnímaný jako to nejlogičtější a nejzáslužnější, co Šaron zatím udělal. Lidé z Likudu jej ale pociťují jako zradu na své straně, na své ideologii, a také na tom, co sám Šaron ve svém dosavadním politickém životě představoval a prosazoval. O tyto pocity se pokusil opřít expremiér a také bývalý předseda Likudu Benjamin Netanjahu. Právě on vedl křídlo, které se pokusilo stažení z Gazy zabránit, které vyvlalo hlasování o vyhlášení předčasných voleb předsedy strany, a které - alespoň podle průzkumů veřejného mínění - názorově reprezentuje názor většiny volíčů Likudu. Proč tedy Netanjahu prohrál?

Většíně Izraelců, včetně přívrženců pravice, je jasné, že Šaron provedl zásadní kroky správným směrem, a pravděpodobně i ve správný čas - možná, že později už nikdy nebude tak dobrá příležitost pro Izrael udělat ústupky a přitom nevyvolat dojem, že jde o ustupování pod nátlakem. Věšina "Likudniků", jak se členové a přívrženci v místním žargonu nazývají, také přiznává, ži i když je jim Netanjahu politicky bližší, neumějí odolat osobnosti Ariela Šarona. Nebo spíše všemu tomu, co Šaron reprezentuje. Je to bývalý velmi úspěšný generál, kerý mimo jiné kdysi dobyl Gazu v šestidenní válce. Kdo jiný než on by měl právo nyní Gazu vrátit do arabských rukou. Likudnikům je také jasné, že jedině Šaron je osobnost, která může stranu dál vést. Na Netanjahuovi lpí pachuť jeho neúspěšného vládnutí v čele pravicové vlády v 90. letech. Tehdy sice zastával velmi siláckou rétoriku, ale pod nátlakem amerického prezidenta Clintona dělal jeden ústupek za druhým a to vždy příliš pozdě. A tak za žádný z těchto ústupků Izraeli nijak nikdo nebyl vděčný, spíše zanechávaly hořkost na obou stranách. Netanjahu také nepůsobil dojmem, že by místo kritiky Šaronových kroků nabízel nějaký konsistetní postup, a to se Izraeli nikdy nevyplatilo. Naopak Šaron mluví jasněji a příměji, než je u politiků zvykem a má talent vnucovat politické scéně právě ta témata, která on považuje za potřebná nebo výhodná. Konec konců rychlým a jednostranným stažením z Gazy sebral vítr z plachet nejen Netanjahuovi, ale i levicové opozici, palestinskému prezienovi Mahmúdu Abbásovi a také Evropě a Spojeným státům.

Zlé jazyky tvrdí, že mnozí Likudnici odmítli vyhlásit předčasné volby předsedy hlavně proto, že se nechtěli zbavit tepých míst, které jim Šaron zajistil, a které by jim také mohl odebrat - co se v přápadě některých rebelů už stalo. Ještě zlejší jazyky pak dodávají, že mnozí z těch, kteří nyní nechtěli Šarona odvolat, pouze uvažovali o dva tahy dopředu. Podle nejrůznějších divokých zvěstí, které patří ke koloritu izraelské politiky, chtěl Šaron během následujích židovských svátků Roš Hašana a Jom Kipur vyhlásit založení nové strany. Pokud by byl odvolán nyní, měl by do příštích voleb, případně regulérních primárek v dubnu 2006 dost času svou novou stranu konsolidovat.

Tento vývoj je sice málo pravděpodobný, ale možný. Podle izraelského volebního zákona neexistuje žádná pětiprocentní hranice pro vstup do parlamentu, jako je tomu u nás, a tak mohou v Knesetu zasedat představitelé ministrany, která má třeba jen dva poslance. To se projevuje značným drobením stran a také velkou nezávislostí jednotlivých poslanců, kteří nejsou vždy odkázání na své strany, a to zejména když jde o výrazné a známé osobnosti.

Zatím se ale Šaron pravděpodobně soustředí na jiné věci než je odchod z Likudu, který komentátor izraelského Haarecu označil za "premiérův politický domov". Kromě jednání s Palestinci je to konsolidace vlastní podpory v Knesetu. Šaron vyměnil neposlušné ministry z vlastní strany, včetně rebelantského Netanjahua, který se osvědčil v nevděčné úloze ministra financí, a nyní hledá podporu pro návrh rozpočtu na příští rok. V těchto dnech si například namlouvá ultraortodoxní stranu Šas, která se ráda nechává uplatit nejrůznějšími mmořádnými "sociálními dávkami" pro své voliče, ale zároveň pošilnává po levici, která je nadšená jeho rozhodnutím stáhnout vojáky a osadníky z Gazy.

Pokud by se přece jen rozhodl z Likudu odejít a založit vlastní oganizaci, je otázka, jaká by byla budoucnosti pětasedmdesátiletého politika, který politicky patří na pravici a dělá politiku, kterou si přeje levice. Je pravděpodobné, že už by nebyl schopen prosadit žádné tak historicky významné rozhodnutí, jako je odchod z Gazy, i když je otázkou, jestli opravdu bude chtít takové rohodnutí udělat. V každém případě Šaron v jistém smyslu vydláždil cestu pro příští - možná levicovou - nebo pravolevou vládu. Levice se totiž poučila z likudnických vnitřních bojů a snaží se konsolidovat za jediným mužem. O vedení Strany práce, hlavní levicové organizace, má zájem populární bývalý generál Benjamin Ben Eliezer. Ale expremiér Ehud Barak, stejně jako expředseda strany Amram Micna, už vyslovili svou podporu Šimonu Peresovi, matadorovi izraelské levicové politiky. I na levici však roste napětí - hlasování o příštím předsedovi strany se koná už za měsíc. Bude pak zajímavé porovnat, jak se obě strany zachovaly a jak vidí budoucnosti své země tváří v tvář nové realitě. Zejména poté, co začátkem příštího roku proběhnou parlamentní volby na palestinských zemích, ve kterých zřejmě velký úspěch zaznamená teroristické hnutí Hamas. Pak totiž může být s veškerým předáváním území do palestinských rukou konec