Bude Nicolas Sarkozy železným sirem Francie?

V předvolebním boji se v zájmu výhry často přehání, přesto si zvláště druhý z obou sloganů zasluhuje prověřit. Čeká snad s příchodem nástupce Jacquese Chiraka Francii vskutku éra reforem a střetů, jaké zažívala před dvěma desetiletími pod vládou Margaret Thatcherové Británie?

I když odstraníme strašáky narostlé z přehánění, nutno přiznat, že jisté podobnosti se nabízejí. Nicolas Sarkozy podobně jako britská "železná lady" zdůrazňuje nutnost ocenit práci, vyšší zásluhy a nepochybně by rád omezil ochromující schopnost odborů paralyzovat život v celé zemi. Podobně jako Margaret Thatcherová má chuť snížit vysoké počty zaměstnanců ve státních a veřejných službách a jako takřka každý pravicový politik prosazuje zákon a pořádek. A nynější francouzský prezident má při nástupu do úřadu stejně jako kdysi britská premiérka energie na rozdávání.

Netřeba být hlubokým znalcem sémantiky k postřehu, že od podobnosti ke stejnosti bývá ještě hodný kus cesty. První rozdíl při srovnávání politiky Nicolase Sarkozyho a Margaret Thatcherové se netýká jich osobně, ale zemí, do jejichž čela je postavili voliči.

Spojené království bylo na konci 70.let minulého století ve vysloveně špatné hospodářské kondici. Jeho ekonomice dominovaly státem vlastněné podniky, kupní sílu libry ničila deseti až patnáctiprocentní inflace a místo ekonomického růstu tu byl jasný pokles. Dnešní Francie jistě není pro mnohé své evropské sousedy vzorem, ale její potíže patří do zcela odlišného kontextu. Před více než dvaceti lety byl v tehdejším Evropském hospodářském společenství ustaven jednotný trh a s ním přišlo odbourávání obchodních a celních bariér.

I když má Francie nyní starosti se svým sociálním státem, společné používání eura ji uchránilo od poklesu měny a také omezilo inflaci na úroveň nesrovnatelnou s někdejší Británií. Za hodinovou produktivitu práce se Francouzové nemusejí v Evropě stydět. Stejně ani za to, jak dokáží prodávat své výrobky do světa. Symbolem potíží je pětatřicetihodinový pracovní týden zavedený socialisty, který nepřinesl slibovaný vyšší počet pracovních míst. Vysoká ochrana pracovního trhu má nepříjemné důsledky, které odborářští vůdci jen neradi připouštějí. Lidé, kteří mohou a také jsou ochotni pracovat, se fakticky dělí na dvě kategorie. Ty, kteří práci mají a mají zároveň dost jistoty, že o ni jen tak nepřijdou. A potom jsou tu ti druzí, kteří práci nemají a nemohou třeba i po léta získat, protože se je zaměstnavatelé obávají zaměstnat. Proto nezaměstnanost ve Francii už po více než dvacet let neklesala bez ohledu na to, zda byla u moci levice nebo pravice.

Když se situace, za které se ujímala Margaret Thatcherová v Británii moci, liší od té, která čeká po prezidentské výhře Nicolase Sarkozyho, tak v čem se podobají co stylu, metody a ideových východisek? Železná lady ve viktoriánském duchu zdůrazňovala self help, tedy povinnost každého starat se sám o sebe a ne jen čekat, s čím přijde stát. Proto také odmítala pozitivní diskriminaci na jakýkoli způsob. Nicolas Sarkozy také tvrdí, že je třeba ocenit zásluhy a že pokud chceme více, musíme také více pracovat. Ale jeho ochota věnovat se "znevýhodněným" z řad přistěhovalců není z thatcherovské učebnice.

Nejsilnější rozdíl je cítit v přístupu k sociálním partnerům. Margaret Thatcherová byla vždy přesvědčena, že mandát od voličů jí dává právo důsledně prosazovat volební program, se kterým vyhrála volby. Proto nebrala ohled na sílu odborářských demonstrací, byla ochotna rok válčit se stávkujícími horníky a sáhnout po všech prostředcích, kterými by mohla zlomit jejich odpor. Nicolas Sarkozy chce pracovní trh uvolnit, nejdříve ale nabízí odborům jednání.

Pokud by uspěl, prosadil by reformy bez sociálního konfliktu. A až teprve kdyby odbory sáhly po stávkové zbrani a dostaly lidi do ulic, tak se dozvíme, jestli předvolební příměry o Nicolasovi Sarkozym jako o příštím francouzském železném sirovi doopravdy přeháněly.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .