Bude mít Joschka Fischer funkci v Bruselu?

Jak už to bývá, jedna věc jsou plány a druhá realita. Proto ještě před týdnem měly úvahy šéfa německé diplomacie nad jeho případným unijním angažmá své kouzlo. Ale jen do chvíle, kdy oznámil, že hodlá po boku kancléře Gerharda Schrödera za tři roky bojovat o třetí volební vítězství.

První, kdo začal počítat, byl tábor domácí pravicové opozice. Je to pro její vyhlídky výhoda či oslabení. Druzí, možná důležitější, byli ekonomičtí experti. Ti okamžitě po Fischerově ústupu z evropského pole začali spekulovat, jaký dopad budou mít obnovené volební perspektivy na reformní plány vládní koalice. Ještě je totiž v čerstvé paměti, jak loni rudozelení lídři, zvláště, pravda, kancléř Schröder, voličům nepohodlné plány reforem zdravotního, sociálního a penzijního systému v zájmu vítězství hbitě zastrčili pod koberec. Když Schröder s Fischerem chystají ještě jednu rundu bok po boku, proč by nezopakovali úspěšně použitý taktický manévr?

Jenže volební kalkulace jsou pěkná věc a proti nim strojí drsná ekonomická fakta. Pokud by Spolková republika nadále odsouvala nezbytné reformy, zvýší se pravděpodobnost, že k nim bude stejně tak jako tak přinucena, sice později, ale v ještě nevýhodnější situaci, než je ta dnešní. Proti této tezi stojí jiný nepominutelný argument. Pokud Schröder s Fischerem hodlají reformy prosadit, tak se jejich volební repete z loňského léta stěží bude za tři roky opakovat.

Doma ať si každý uklízí po svém, pod podmínkou, že svými problémy nepoškodí ostatní. Už jen proto by si evropští partneři Německa přáli, aby ekonomika, která byla pokládána za hospodářskou lokomotivu kontinentu, nabrala dech.

Politici, kteří budoucnost své kariéry vidí v Bruselu, začali po Fischerově "odtroubeno" rychle počítat, kdo a jaké může mít v nové konstelaci trumfy. A to nejen, co se týče funkce evropského ministra zahraničí, ke které šéf německé diplomacie ještě nedávno mířil. Protože když by se například Fischer prosadil do Bruselu, tak by se při jednání o příštím předsedovi Evropské komise podstatně vylepšily vyhlídky zástupci některé z menších zemí. A protože většina německých politiků má pověst přesvědčených federalistů a za předákem tamějších zelených se dodnes táhne jeho radikálně levicová minulost, kalkul na evropské úrovni by v případě obsazování funkce předsedy komise vyzníval třeba pro Lucemburčana, Jeana-Claudea Junckera. Byla to kompenzace jako vystřižená, protože zastupuje nejmenšího člena unie a je křesťanským demokratem.

Fischer ale nyní odtroubil a lucemburský premiér, coby jeden z nejzkušenějších evropských politiků, se musí znovu zamyslet nad kartami svými i svých konkurentů. Kdo by se mohl ucházet o post šéfa evropské diplomacie? Nasnadě je kandidatura Javiera Solany, který si vybudoval renomé ve službách Severoatlantické aliance a s vlajkou Evropské unie se za letošní irácké krize poněkud vytratil, protože neměl nic, co by v jejím společném jméně nabízel. A až se bude rozhodovat, kdo bude hlasem Evropy, může lišácký Španěl být favoritem.

Jen jestli jsou ale všechny počty správné? Málokdo se zamyslel nad možností, že Fischerovo evropské vycouvání může být jen taktický manévr. Ještě, než se bude rozhodovat, kdo stane v čele unijní diplomacie, skončí mandát nynější komise a někteří z jejích členů si budou s ohledem na skončené rozšíření hledat nové místo. Proč by Německo nemohlo nabídnout svého náhle uvolněného Güntera Verheugena? Ratifikace Evropské ústavy, která počítá s ministrem zahraničí unie, zabere nějaký čas, a až skončí, bude po příštích německých volbách. Kdyby je tandem Schröder-Fischer vyhrál, jak si nyní naplánoval, kdo by mohl závodníkovi, který dnes odstoupil ze soutěže, zabránit, aby dosáhl právě toho, čeho se zřekl?