Brožová versus Klaus

Tento stav je smyptomatický nejen pro současný náš mědiální, ale i politický provoz, který i každé takovéto zásadně rozdílné pohledy na provoz justice, v nichž jde o podstatu fungování naší velmi mladé a křehké demkracie, zjednodušší na sobecké haštěření o moc dvou osob.

Ústavní soudnictví, jak na to třeba soustavně upozorňuje profesor soudní filozofie Jiří Přibáň z Cardiffu, je totiž právě tou hlavní institucí, která se významnou měrou podílí na posílení občanských práv a omezení role státu, jak po tom jindy právě náš pan prezident volá.

Podle profesora Přibáně, jak napsal v Lidových novinách, ústavní justice svými rozhodnutími pracně nahrazuje to, co měly jednotlivé vlády prosadit jako součást procesu budování české ústavnosti. Že se tak nestalo, svědčí naopak o selhání všech předešlých vlád, které spíše podléhaly vlivu různých lobbyistických skupin, než aby se všemožně snažily co nejrychleji vybudovat základy skutečné soudní nezávislosti, která spolu se svobodnými médii představuje v každé demokracii hlavní pojistku proti jakýmkoliv úchylkám zprava či zleva. Koneckonců to jasně dokazuje i nenávistný postoj komunistů k tomuto nálezu. Vojtěch Filip, jako předseda KSČM, výsledek soudního jednání komentoval slovy: "Zásadně s tím nespouhlasím, je to zásadní selhání Ústavního soudu."

Hlavní úkol, před kterým soudní reforma stojí, totiž spočívá v hlubším a důslednějším oddělení soudní moci od ústavních orgánů a právě všechny nálezy Ústavního soudu, podle profesora Přibáně, poskytují jasný rámec, jak by taková soudní reforma měla vypadat a jaké by měla poskytovat soudní pojistky. Rozhodnutí Ústavního soudu je tedy třeba vřele přivítat, protože je to další krok na emancipační cestě, kterou naše justice musí ještě projít, aby se dostala alespoň na úroveň Polska či Maďarska.

Připomeňme, že v Polsku, kde podle Evropské unie je v současné době demokracie nejvíce ohrožená a jak podotýkají státníci, ale i třeba politologové jako například Jacques Rupnik, dnes by se do EU Polsko nemohlo nikdy dostat, existuje oddělení ústavních a soudních orgánů mnohem důslednější.

Podle polské ústavy může prezident republiky například jmenovat soudce obecných soudů včetně nejvyššího soudu až po té, když mu soudce navrhne Národní rada soudců coby zcela nezávislý a autonomní orgán justice. Totéž platí o kandidátech na předsdy a místopředsedy Ústavního tribunálu, jak se v Polsku jmenuje ústavní soud. Podobně je tomu s nejvyšším soudem a nejvyšším správním soudem. Všechny vysoké funkcionáře těchto soudních institucí jmenuje polský prezident až poté, co mu je navrhnou pléna těchto institucí.

Podobně je tomu v Maďarsku, kde rovněž výkonná moc může zasahovat do fungování justice jen velice omezeně.

Jak je vidět, máme tedy hodně co dohánět i vůči blízkým postkomunistickým zemím, protože u nás jsou stále jmenovací procedury hodně závislé na orgánech ministerstva spravedlnosti a úřadu prezidenta. Jmenování prezidentem by mělo být formální a jen podtrhovat důležitost soudce a ministerstvo by s jmenováním soudců nemělo mít vůbec nic společného, to by se mělo starat jen o justiční reformy, provoz, soudní budovy a administrativu.

Západní sociologové tvrdí, že "společenský kapitál" a sítě vzájemné spolupráce přispívají k vytváření důvěry nezbytné pro demokracii i trh. V postkomunistických zemích východní Evropy naopak slouží "sociální kapitál" se sítěmi vytvořenými ještě za starého režimu, k dosažení jistých cílů obcházením pravidel. Tímto se prosazují korupční praktiky, které podkopávají důvěru v demokratické instituce i tržní hospodářství. Stav naší justice názor sociologů jen potvrzuje.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .