Britský premiér Tony Blair po 10 letech odchází

Navíc, v situaci kdy se z naivního sociálního idealisty změnil v muže pevného středového přesvědčení - v našich politických termínech pravicového sociálního demokrata - a muže odhodlaného hájit své přesvědčení a pravdu i za cenu ztráty části popularity ve vlastní straně i mimo ni. Ano, Tony Blair odchází a jeho desetiletá éra v britské politice i jeho mezinárodní vliv založený na dosavadní funkci končí. Pro Británii dneška je pak jistým paradoxem, že teprve nyní se začínají více ozývat slova uznání a také obav z jeho odchodu.

Ve středu tohoto týdne se v londýnském Buckinghamském paláci odehraje malá ceremonie. Poté co v neděli na mimořádné konferenci strany předal vedení ministru financí Gordonu Brownovi, ministerský předseda Tony Blair odevzdá ve středu královně pečeti svého úřadu a přestane tak být premiérem vlády Jejího veličenstva. Královna Alžběta II. mu poděkuje za dlouhá léta služby v nejodpovědnějším úřadu země a pak si oba vrcholní aktéři britské státnosti přátelsky popovídají. Dělali to ostatně po deset let každý týden, poté, co premiér vždy oficiálně královnu informoval o běhu záležitostí země a jejich vzájemná náklonnost není žádným tajemstvím, zejména od smrti princezny Diany. Tehdy, čtyři měsíce poté, co poprve vyhrál volby a zabydlel se v Downing Street číslo 10, pomohl údajně Blair královně zachovat úctu veřejnosti tím, že jí přesvědčil o tom, že musí dát veřejně najevo královský smutek. Podle expertů královna prý také obdivuje Blairovu rozhodnost hájit tvrdě morálku v politice a bojovat proti diktátorským režimům.

Zásluhy Tonyho Blaira o britskou politiku je pochopitelně možné hodnotit různě, ale nelze mu je upřít. Když však minulý čtvrtek předsedal naposledy vládnímu kabinetu, změnilo se zasedání v rozloučení plné pochval. Podle zpráv některých ministrů, Blairův nástupce v úřadě, nynější ministr financí Gordon Brown, prohlásil: "Čehokoliv se nám v budoucnosti podaří dosáhnout, bude to proto, že stojíme na Tvých ramenech". Brown také vyjmenoval nejmarkantnější zásluhy svého dloholetého přítele a rivala na politické scéně i ve straně, jehož odchod - a na to se mnohdy zapomíná -- je důsledkem jejich vzájemné osobní dohody před minulými volbami.

Na většinu z prosazených zákonů a nařízení a politických rozhodnutí je údajně pyšný i sám Blair, zatímco jiné považuje spíše za důsledek tlaku stranické politiky a ministrů, včetně Browna. Většina laiků i expertů oceňuje jeho zásluhy od dosažení trvalého míru a dohody v Severním Irsku, přes rychlé reakce po teroristickém útoku na londýnské metro před dvěma roky, či úspěšné lobbování za uspořádání Olympiády v Londýně v roce 2012, po reformy veřejných služeb. Stejně tak je oceňováno Blairovo vůdcovství na mezinárodní scéně. Od prosazení výhodných výjimek uvnitř Evropské unie - a to i přes jeho výraznou pro-unijní politiku -- po zásahy v Kosovu, Iráku a Afghánistánu. Je pak už ironií britské politické scény, že levice Blairovy labouristické strany se v kritice jeho rozhodnutí stát po boku Ameriky v Iráku a v Afgánistánu spojila s ultralevicovými a trockistiskými kruhy, s islamistickými obdivovateli Saddámovy diktatury či s izolacionistickými liberály a s kruhy konzervatívních zastánců appeasmentu v mezinárodní politice. Sám Blair se proti útokům těchto kritiků, kteří odsuzují i nynější OSN schválené mise v těchto zemích, volají po stažení vojsk a po ponechání demokraticky zvolených vlád obou zemí jejich osudu, hájí tím, že nebýt vojenské intervence, Saddámův režim by existoval dál. Pokračoval by v genocídě stovek tisíců Kurdů, bažinních Arabů a odpůrců vůbec, včetně používání nervových plynů, ohrožoval by sousedy a snažil by se o získání zbraní hromadného ničení, od bakteriologických, které už vlastnil, až po nukleární, které se snažil vyvíjet, i když je ještě neměl. Stejně tak by podle Blaira pokračoval v Aghánistánu Talibán v zabíjení žen a dětí, ve vyvražďování nemuslimského obyvatelstva, v podpoře výcvikových táborů teroristů al-Kajdy a ve vývozu islamistického terorismu do světa. Blair i nyní kritikům rázně odpovídá a to také tím, že se zřejmě stane hlavním vyjednávačem tzv. kvarteta mocností o míru na Blízkém východě, o čemž měl závěrem minulého týdne jednat i s papežem.

Kritikové Tonyho Blaira ovšem poukazují i na to, že se mu nepodařilo prosadit reformu důchodového zabezpečení, dokončit reformu státního zdravotnictví a zastavit raketový růst veřejných výdajů, i když v těchto případech by se kritika mohla napřít do ministra financí Browna, mezi jehož ministerské pravomoci spadaly. Kritikové poukazují také na nárůst kriminality až do té míry, že nestačí kapacita vězení, na nedostatečný důraz na disciplínu ve školství, na neregulované přistěhovalectví, na snahy vše do detailů kontrolovat, aplikovat sociální inženýrství kde se dá a podobně. Nejsou to však chyby či neúspěchy, za které může sám Blair, ale spíše celé vedení strany.

Závěrem lze snad jen konstatovat, že s Blairem odchází ve věku 54ti let labouristům na politika stále ještě mladý vůdce, bez jehož charisma a přesvědčivosti pro ně bude téměř nemožné vyhrát příští volby.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .