Británie a Francie se rozhodly oslavit sté výročí "entente cordiale"

Propojenost dějin evropských sousedů rozdělených kanálem La Manche je taková, že ukázky by se daly vytahovat jak králíci z kouzelnického klobouku. Kdo si třeba dnes pamatuje, že královna Alžběta toho jména druhá, která se v těchto dnech obrací ke svým francouzským hostitelům v jejich mateřském jazyce, pronesla svůj první projev v této řeči v roce 1939 jako třináctiletá u příležitosti návštěvy prezidenta Lebruna v Londýně.

Natožpak aby se připomínalo, jak dnešní královna, její matka a její sestra si šeptaly důvěrnosti ve francouzštině, jen aby jim princ Filip nerozuměl.

Jenže britsko-francouzské vztahy se neskládají pouze z právě zmíněných historek, které někdy tak výstižně ilustrují historii. Protože mnohá slavná francouzská vítězství byla britskými porážkami a naopak. Důkazem je červenomodrobílý prapor v sálu Windsorského zámku, který Britové vedení Wellingtonem získali u Waterloo. Po staletí soupeření vládců v Londýně a v Paříži utvářelo mocenskou rovnováhu v Evropě a její vychýlení zpravidla znamenalo válečný konflikt.

S rozpínáním koloniálních říší se britsko-francouzské střety přenášely mimo náš kontinent. Konflikt u súdánské Fašody v roce 1898 vedl dvě velmoci k pragmatickému závěru, že než se vzájemně silou přetlačovat, bude výhodnější "srdečná dohoda". "Entente cordiale" byla jednou z těch úmluv, jejichž jméno elegantně zastírá podstatu. Přídavným jménem "srdečná" dávali diplomaté najevo, že se snaží potlačit narůstající konflikt, a u substantiva "dohoda" scházelo upřesnění, že rozdělení sfér vlivu v koloniích se týkalo jen Británie a Francie - na úkor tehdy rostoucích ambic císařského Německa.

Jako v mnoha jiných případech se politici snažili pragmaticky řešit současné konflikty, aniž by se pokusili uvažovat o těch, které se rýsovaly na obzoru. Německo frustrované tím, jak bylo vyšachováno, podnítilo v Evropě první světovou válku a když v ní bylo poraženo a po porážce poníženo, odstartovalo konflikt světového rozměru podruhé.

Zanedlouho po roce 1945 vítězná, ale vyčerpaná Francie pochopila, že další válce se dá předejít jen smířením s Německem. Rivalita vůči spojenci za kanálem paradoxně přetrvala. Z neúspěchu společné expedice v egyptském Suezu zastavené americkým vetem Francie a Británie vyvodily v roce 1956 odlišný závěr. V Londýně převládl názor, že napříště je nutno vyhnout se mocenskému střetu se Spojenými státy a v Paříži nabyli přesvědčení, že je třeba budovat pozici na zámořské velmoci nezávislou.

Zatímco francouzsko-německý tandem sílil a určoval tempo a směr evropské integrace, Británie zůstávala stranou. Před dvaceti lety premiérka Margaret Thatcherová se vznikem společného trhu souhlasila nikoli z přesvědčení, ale z obavy, že jinak nebude mít na události na kontinentu valný vliv. Když byl odstartován projekt společné evropské měny, nástupce "železné lady" labourista Tony Blair si spočítal, že jedinou oblastí, kde může Spojené království uplatnit svůj vliv v Evropské unii je zahraniční a bezpečnostní politika. Tomu odpovídala i dohoda s prezidentem Jacquesem Chirakem z prosince 1998 ze Saint Malo vycházející ze vzájemného pochopení, že někdejší světové velmoci budou dnes něco znamenat, jen když své síly spojí.

Toto poznání má silný fundament. Jen málokdo si dokáže představit, že základy k nynějším okázalým oslavám sto let od "entente cordiale" byly položeny už v prvních měsících loňského roku, když vše směřovalo k dramatickému vyvrcholení irácké krize. Už tehdy ale Tony Blair a Jacques Chirac viděli užitek z dnešní verze "srdečné dohody", která Londýnu otevírá dveře na evropské hřiště a Paříži umožňuje, aby skrze Evropu mohla uplatnit zase svůj vliv mimo náš kontinent. Británie a Francie jsou vlivnější, protože spoluúčastí Berlína vzniká "velká trojka".

Ze sto let staré historie se dá vyvodit zkušenost, která by se unii rozšiřující se z patnáctky na pětadvacítku mohla hodit: dohoda vzniká ze vzájemného pochopení zájmů, nemá-li však taková dohoda vést k dalšímu konfliktu, nemůže pomíjet zájmy jiných evropských zemí.

autor: Adam Černý
Spustit audio