Boj v ČSSD je bojem o vliv

S příchodem usměvavého, ale ne zase tak silného předsedy Vladimíra Špidly se jednota vytratila, zejména, když začal provádět poněkud jinou politiku, založenou nikoli na spolupráci s ODS, ale na koaliční způsobu vládnutí. Převaha jednoho hlasu vládní koalice pak přímo zakládá nestabilitu. A tak vlivní členové sociální demokracie dlouhodobě nostalgicky vzpomínají na bývalého předsedu. Objevují se nejrůznější iniciativy i spekulace, avšak nakonec vždy platí, co za Zemana. Je třeba držet krok, má-li se ČSSD udržet u moci zachovat si postavení nejsilnější vládní strany. Potenciální rebelové se nakonec stahují do své funkce a jsou rádi, že ji mají, ať už od Zemana, nebo od Špidly.

Například ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach, od kterého se všeobecně čekalo ostré vystoupení na sjezdu strany a možná i protikandidatura na předsedu, se soustředí na své ministerstvo. Špidlův kritik, bývalý ministr životního prostředí Miloš Kužvart se zase připravuje na funkci eurokomisaře, a tak dále. Revolty v nejsilnější vládní straně zjevně mají své meze, končí tam, kde začíná funkční období na nějakém postě.

Také nespokojený dopis poslanců nebude mít zřejmě širší dopad. I když někteří jeho signatáři pracují na svém mediálním image případných nových lídrů strany, jako například bývalý ministr zahraničních věcí Jan Kavan, jejich šance nejsou velké. Mimochodem, také Jan Kavan by nejspíš tak razantně nevystupoval, kdyby na volební kandidátce do Evropského parlamentu nebyl odsunut na nevolitelné místo. Jak je vidět, mocenský boj v ČSSD je více o funkcích než o principech. Jimi se protagonisté zaklínají jen jako účinným střelivem.

Rozhodně nejvýraznějším signálem, že strana není konsolidovaná, je oznámení místopředsedy strany a vlády, ministra vnitra Stanislava Grosse, že je připraven převzít odpovědnost a ucházet se o nástupnictví po Vladimíru Špidlovi. Také zde ovšem nejde o žádnou výraznou revoltu. Gross Špidlu nijak zvlášť nekritizuje a jeho program zjevně spočívá ve snaze udržet se u moci. Špidlu bude podporovat tak dlouho, dokud se to bude hodit. V případě nějakých větších problémů je připraven ho hodit přes palubu, jako to udělal s Milošem Zemanem při prezidentské volbě.

Sečteno a podtrženo, ČSSD není v žádné velké názorové krizi. Probíhá zde jen velmi ostrý mocenský boj, což je u nejsilnější strany, u moci už tak dlouho, asi normální. Vedení nemusí zase tolik měnit kurs, stačí, když svým nejostřejším kritikům včas přidělí dostatečně honosné funkce, ostatně, přesně tak to dělal právě Miloš Zeman.

V jedné věci ale mají Špidlovi kritikové přesto pravdu. Komunikace ve straně zjevně vázne, když se poslanci teprve z tisku dozvídají vládní záměry. Je pak trapné, když se něco třikrát vyhlásí a třikrát zpochybní. Vládní koalice a vládní strany by zřejmě měly své záměry více předjednávat, aby pak nepůsobily jako parta rozhádaných kluků. Je to ale na druhé straně otázka určité disciplíny. Politický boj přes různé zájmové skupiny za účasti sdělovacích prostředků patří k nejúčinnějším a kdo k němu sahá, má často úspěch, ale uvnitř strany si příliš obliby nezíská.

Je proto jen přirozené, že strana vyzývá své politiky, aby se soustředili na volby a přestali veřejně stranu zpochybňovat. Mohlo by se pak stát, že by mohl přijít debakl a funkce by pak nebyly pro nikoho. Pak teprve by asi vnitrostranický mocenský boj mohl skončit.