Bohumil Doležal: Problém české hrdosti
Když už se všude bilancuje rok 2009, stojí možná za to vrátit se krátce k jednomu průzkumu veřejného mínění: uspořádala ho Agentura Median a týkal se české národní hrdosti. Šetření se účastnilo 7500 reprezentativních příslušníků všech vrstev našeho národa. Vyplynulo z něj, že na svou národnost je hrdo 48,6 % populace (18,2 % určitě, 30,5 spíše). Naproti tomu 15,8 % hrdo není, 30,5% odpovědělo, že ani ano, ani ne 2 % neodpověděla vůbec. Výzkum ukázal, že stav hrdosti na češství se v naší vlasti oproti loňsku mírně vylepšil, a to o 2,6 %. Obávám se, že je to v rámci statistické chyby.
V internetových Lidovkách opatřili před časem zprávu o průzkumu titulkem "Češi se stydí za to, že jsou Češi". Myslím, že není úplně přesný. Když někdo řekne, že není hrdý, neznamená to ještě, že se stydí.
Základní problém otázky "jste hrdý na to, že jste Čech" spočívá v tom, že je to otázka pitomá. Říkat, jsem hrdý na to, že jsem Čech, je pitomé, a to úplně stejně jako říkat zrcadlový opak, tedy že se za to stydím.
Člověk si totiž (až na naprosto výjimečné případy) nevybírá, že bude Čech (Švýcar, Guinejec atd.). Prostě se jako Čech (Švýcar, Guinejec) rodí. Není to ani jeho zásluha, ani jeho hanba. Dá se s tím dělat ještě méně než s tím, že je člověk modrooký nebo blonďatý.
Národ je tedy společenství, do něhož se člověk rodí (a zase: může z národa odejít nebo z něho být vyštván, ale to jsou opět krajní případy). Zároveň je národ závazek a úkol: aby člověk pro to společenství, do něhož se narodil, něco kloudného udělal, když už pro nic jiného, tedy proto, že to dělá taky sám pro sebe, že čím bude národ vyspělejší, kulturnější, civilizovanější, tím líp se mu v něm bude žít a uskutečňovat to individuální poslání, které mu bylo shůry uloženo.
K tomu musí člověk znát, kde a jak se má národní společenství změnit k lepšímu. Musí k němu mít kritický vztah. Ten, kdo místo toho sepne ruce na panděru a nadme se pýchou (případně skáče, což je novodobá varianta téhož), dává najevo, že na závazek a úkol kašle.
A pokud se člověku povede - byť v pár maličkostech - na základě střízlivého, kritického posouzení stavu společnosti něco kloudného udělat, pak může být hrdý. Může být hrdý na to, že se mu to povedlo.
P.S. Výzkum agentury Median má ještě druhou část: otázku, zda si Češi jako národ musí v podstatě pomoci sami, protože jim nikdo příliš nepomůže. 63,9 % respondentů odpovídá ano, necelých 10 % ne. Už v otázce je skryt signál zamindrákovanosti: stejně se na nás každý vy.... Tu je třeba poznamenat, že aby nám někdo pomohl, musí vidět, že to za to stojí. Aby to viděl, musíme dát najevo, že si dokážeme pomoci sami. Pomoz si, člověče, a Pán Bůh ti pomůže.
Autor je politolog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
