Blíží se snad konec Belgie

Stranou těchto problémů se krčí potíž, o které se mezi členy unie sice dobře ví, ale stejně tak si každá země uvědomuje, že s vnitřními problémy jedna druhé příliš nepomohou.

Zemí, která má sama se sebou nejvíce starostí, je jedna ze zakládající šestice, Belgie. Jak se to mohlo stát? Ta historie je dlouhého data. Už před mnoha lety si vtipálkové vykládali, že v konstituční monarchii na sever od Francie jsou vlastně jen dva Belgičané: Tím prvním je samozřejmě podle ústavy král a tím druhým jako pravý internacionalista předseda tamější komunistické strany. Všichni ostatní jsou buď Valoni, anebo Vlámové.

Dnes už se z paměti vytrácejí peripetie vyjednávání, které počátkem minulého desetiletí vedly politické reprezentace Čechů a Slováků od jednoho zámku či hradu k druhému a jak se tehdy posměšně mluvívalo o plánech zřídit dvojdomek. Právě tento druh debat je ale po léta denním chlebem belgických politiků, či přesněji zástupců frankofonní a vlámské komunity.

Nynější podoba království je taková, že i když to nikdo nahlas neřekne, tak se na veřejnost deklarovaná federace v lecčem blíží konfederaci, což už není tolik společný stát, ale celek vzniklý z vůle dvou států. I když sice neplatí jasně definované právo veta, systém zvláštních zákonů počítajících výslovně se souhlasem většiny každé jazykové skupiny v parlamentu se mu hodně podobá. Sestavování vlád vždy komplikuje skutečnost, že pravice a levice má své zástupce jak mezi Valony, tak mezi Vlámy a že neexistuje žádná strana, která by úspěšně působila v celé Belgii. Proto vznikají vládní koaliční hybridy sdružující například valonské socialisty a vlámské liberály.

Co za takových okolností může ve státě ještě fungovat? Rozhodující je míra ochoty dělit se v rámci rozpočtu. Nekonečné dohady o kompetence a distribuci fondů připomínají opět debaty mezi Čechy a Slováky na počátku devadesátých let. V Belgii na jedné straně stojí Vlámové přesvědčení, že z jejich prosperity se financuje chudší valonský jih. Podobně Češi byli přesvědčeni, že za svou ochotu pomáhat chudší části společného státu se nedočkávají vděku.

Oproti někdejšímu Československu je tu ale jeden podstatný rozdíl. Nápady rozdělit společný stát nacházejí živnou půdu především mezi Vlámy, jejichž politici se pouze liší ve stupni upřímnosti tyto chutě přiznat. Před obyvateli Belgického království by v případě dělení společného státu vyvstal jeden specifický, zato ale asi stěží řešitelný problém. Zvláštní útvar představuje Brusel, hlavní město a navíc sídlo klíčových institucí Evropské unie.

Unijní instituce by se asi nakonec daly někam přesunout a našel by se jistě i dostatek zájemců nejen kvůli prestiži, ale i kvůli tisícům pracovních míst. Jak by ale bylo možno se podělit o Brusel, frankofonní výspu ve vlámském jezeře?

Rarach tkví vždy v drobnostech, říkává se nad řešením zapeklitých sporů. Proto je to nechuť riskovat otevřený konflikt, například kvůli případnému dělení o Brusel, která trochu mírní politiky obou jazykových komunit. Je tu také povědomí, že časy bohatších Vlámů a chudších Valonů tu nejsou od nepaměti, že ještě po druhé světové válce byly jejich role zcela opačné, protože tehdy na jihu země vzkvétaly doly a ocelárny.

Jestli spory uvnitř Belgie mohou řešit jen její obyvatelé, tak proč by se členové Evropské unie měli o ně zajímat? Přestěhování unijních institucí by nemuselo být problém, protože koneckonců sídlo Severoatlantické aliance se dostalo do Bruselu také proto, že generála De Gaullea kdysi napadlo, že podnik, kde mají Američané tak velké slovo, nemá ve Francii co pohledávat.

Důležité je, že pokud by se Belgie rozpadla, povzbudilo by to zastánce podobných nápadů v jiných evropských státech, například Katalánce ve Španělsku nebo Skoty ve Spojeném království. Až když dospějeme k tomuto srovnání, bude pochopitelnější, proč se Češi a Slováci v Belgii u mnoha lidí nedočkají pochvaly za "sametový" rozpad své federace.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .